Leden 2011

MŇAM :-))))

29. ledna 2011 v 21:54 | Kajavine |  -FOTKY
Jedna moje kámoška si v tašce zapoměla banán od oběda. Našla ho po pár dnech. Vzniklo z něj toto.


NADĚJE V MLZE - KAPITOLA 4.

27. ledna 2011 v 22:30 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY

Musím sama sobě pogratulovat, tohle je už čtvrtý díl :-))) Ale asi bych se měla přestat zajímat blbostmi a začít konečně psát o hlavní myšlence příběhu.
KAJANIS




Diablo dlouze zaržál, byl to výkřik plný bolesti. Postavil se na zadní. Kopyta zavířila vzduchem, a s drtícím účinkem narazila do dvířek. Ozvalo se skřípění, vzduchem létaly třísky. Ale dvířka ne a ne povolit.

S výkřikem jsem se vrhla vpřed, ruce jsem zoufale natahovala po západce. Nemohla jsem na ni dosáhnout.

Měla jsem pocit, jako bych hořela. Skoro jsem viděla, jak mi z rukou šlehají plameny, cítila jsem Diablovu bolest stejně nesnesitelně, jako bych tam byla já.

Zezadu mě do hlavy něco prudce udeřilo.

Padla jsem tváří k zemi. Všechno se se mnou točilo, cítila jsem bolestivé tepání.

"Ne!!!" vykřikla jsem zoufale, snažila jsem se vstát, ale nešlo to.

Plazila jsem se ke svému dvojčeti, zatínala jsem nehty do podlahy.

Vzduch prořízlo další bolestivé zařehtání. Další vzepnutí. Další zoufalý útok na dvířka ohnivé cely.

Zvuk praskajícího stropu, hořící suť, zasypávající nás oba.

S výkřikem jsem se zvedla z postele. Moje oči si přivykaly na tmu. Srdce mi tepalo tak rychle, že jsem měla pocit, že se mi roztrhne na tisíc kousíčků.

Přejela jsem si rukou po rozpáleném, zpoceném čele. Odkopla jsem deku. Liv se neprobudila. Snila si své krásné, bezstarostné sny. Zaplavila mě závist, ale během chvilky ji zase překryla osamělost a zoufalství.

Doběhla jsem k oknu, a prudce jsem otevřela. Do plic jsem nabrala chladivý vzduch. Cítila jsem, že se začínám uklidňovat. Sen už byl jen vzdálená vzpomínka.

Zhroutila jsem se na zem, rukama jsem si objala kolena. Cítila jsem slzy, ale nemohla jsem brečet. Nikdy jsem víc netoužila po pláči, jako zrovna teď. Připadala jsem si jako natřepaná láhev šampaňského, které ale nikdo nechce otevřít zátku. Jako bych měla explodovat.

--------- ---------- ----------


KDYŽ JE ČLOVĚK V DEPRESI

26. ledna 2011 v 22:20 | Kajavine |  -OBRÁZKY

NADĚJE V MLZE - KAPITOLA 3.

22. ledna 2011 v 17:53 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Nebudu se o tom nijak rozepisovat, prostě tady je další dílek :-)))




Užasle jsem se dívala do jeho krásných tmavých očí. Zračila se v nich divokost a nespoutanost.

"A kdo je tohle?" zeptala jsem se kluků zasněně. Hladila jsem vraníka po sametových nozdrách.

"Tohle je Daimon. Před měsícem jsme ho koupili na aukci." přisoupil k němu Jack. "Zachránili jsme ho, nikdo ho nechtěl a měl jít na jatka. Nechápali jsme to, proč nikdo nechce mladého, silného a krásného španělského koně. Je to valach, takže pro chov se využít nemohl, i když má celkem dobrý původ a je čistokrevný, ale opravdu jsme nerozuměli, proč ho nikdo nechce třeba na závody." Trochu mu poklesly koutky úst. "Ale brzy jsme to zjistili."

Překvapeně jsem se k němu otočila. "Jak to myslíš?"

Zašklebil se. "Nenech se zmást. Je skvělý, solupracuje při čištění, kování, očkování, nechá si nasadit ohlávku i uzdečku a je ochotný při lonžování. Zkrátka úžasný kůň. Ale jak vidí sedlo, je jako šílený, vzpíná se a kope kolem sebe jako cvok."

"Na tom není nic divného, má rád volnost", řekla jsem přesvědčeně. V koních jsem se vyznala, a tomuhle to přímo čišelo z očí. Napovídalo tomu všechno. Bystře zvednutá hlava, hrdé držení těla a nekompromisní výraz. Tenhle kůň chtěl svoji svobodu.

Rozhodla jsem se ho pozdravit. "Ahoj Daimone. Jmenuju se Jane. Jsem tu nová a budu tu teď žít s vámi."

Očekávala jsem stejnou reakci jako u Rockyho. Ale spletla jsem se. Daimon byl úplně klidný, nelekl se. Pocítila jsem jeho pýchu. Byl hrdý na své jméno. Pro sebe jsem se usmála.

Ale zbytek už byl podobný. Vyptával se mě, jak to, že s ním můžu mluvit. A já mu řekla to samé co Rockymu.

"Proč nechceš chodit pod sedlem?" zeptala jsem se ho nakonec.

Pohrdavě si odfrkl. "Omezuje mě." Přesně, jak jsem čekala.

Otočila jsem se na ostatní. "Zkusili jste na něm jezdit bez sedla?"

Zavrtěli hlavou. "Je moc divoký", vysvětlil mi Jack. "Bez sedla se na něm nemůže nikdo udržet."

Byla jsem si jistá, že bych to zvládla. Na koni jezdím prakticky od narození. Nebyl mi ani měsíc, když si mě mamka vzala do náruče a a posadila se na Vikinga.

NADĚJE V MLZE - KAPITOLA 2.

19. ledna 2011 v 21:35 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Fajn, tady je druhá kapitola. Vím, že v té první se ještě nic moc nedělo, byly to vlastně jen její vzpomínky. Ale tady už to začně, slibuju!
KAJANIS



"Už tam budeme", přerušila ticho Vanessa s nucenou veselostí. Neměla jsem náladu mluvit, ale chtěla jsem jí dát šanci.

Jazyk se mi lepil na patro, když jsem se snažila promluvit. Můj hlas zněl chraplavě: "Vanesso... říkala jsi... ostatním... zmiňovala ses o mě?"

Přikývla, zřejmě jí došlo, koho těmi "ostatními" myslím.

"A cos jim o mě... řekla?" Tohle nebylo nucené, opravdu jsem to chtěla vědět. Navíc jsem konečně mohla přemýšlet nad něčím jiným.

"Řekla jsem jim, jak se jmenuješ, jak vypadáš, kolik ti je, a... no, však víš, o tom požáru," pronesla rozpačitě.

Už jsem nepromluvila, ale aspoň jsem věděla, na co se mám připravit. Šáhla jsem do svého batohu, do kterého se mi nějakým zázrakem vešly všechny věci, a vytáhla jsem sluneční brýle. Vanessa se na chvíli zatvářila, jako bych zešílela, ale pak jen pokrčila ramena a dál se soustředila na řízení.

NADĚJE V MLZE - KAPITOLA 1.

15. ledna 2011 v 0:00 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Fajn, další pokus napsat delší příběh. Budu psát kratší kapitoly, tak mě to snad nepřestane bavit tak brzo! :-))) Jinak jsem docela dlouho přemýšlela, jak příběh nazvat, aby to neznělo stupidně a vystihovalo to podstatu příběhu. Tenhle název je sice taky stupidní, ale aspoň zní trochu poeticky:-)
KAJANIS
Hlavní hrdinka je šestnáctiletá Jane Morganová, dřív Anna Taylorová. Má zvláštní schopnost, že slyší myšlenky koní, vnímá jejich emoce, jako by byly její vlastní. Při obrovském požáru lehne popelem celá dostihová farma, jménem BlackMoon, kterou vlastnila její rodina. Nejvíce trpí ztrátou svého "dvojčete" - Diabla, prvního tvora, kterého viděla, když přišla na svět.
Pouhý měsíc po strašlivé tragédii si ji vezme do opatrovnictví Vanessa Jordanová. Jane se stěhuje ze severní Anglie do Nového Skotska*, jihovýchodí provincie Kanady, do krásného domu na útesu nad mořem. I když s Vanessinými dětmi vychází dobře, sužují ji noční můry a čiré zoufalství. Ale pak potká Daimona. Koně, který nikomu nedůvěřuje. Jen ona mu může pomoct přemoct strach a nedůvěru, jakou k lidem cítí. A jen on dokáže přimět dívku, která ztratila všechno, začít znovu.
Ale proč se všude kolem dějí ty podivné věci? Proč s sebou mlha přináší vyděšené řehtání koně? A proč nacházejí každé ráno otisky kopyt, které vedou do moře, ale nevracejí se zpátky?




Za okénkem auta ubíhala krajina. Bylo zataženo. Nebe dokonale kopírovalo mou náladu - ponuré a kalné. Dívala jsem se na šedivou oblohu, která už se pomalu zabarvovala do černa, jak se stmívalo, na které plulo sotva pár obláčků. Připomínaly mi načechranou kožešinu. Připomínaly mi Pegase.

Položila jsem si tvář do dlaní. Pevně jsem zavřela oční víčka, abych za nimi udržela slzy. Vanessa mě takhle nesměla vidět. Musím být silná. Chci být silná.

Neviděla mě. Oči měla přilepené k silnici.

Pegas v mých myšlenkách zařehtal. Ptal se mě, proč jsem smutná. užuž jsem otevírala pusu, že mu odpovím.

Teplo.

Oheň.

Rudé světlo všude kolem.

Znovu jsem tam byla, znovu jsem prožívala tu noc, která mi změnila život. Kdy Jane Taylorová umřela.

Viděla jsem, jak padá střecha. S ohlušujícím praskotem se zřítila na krk mému milovanému koni. Mému nejlepšímu příteli. Mému dvojčeti.

Viděla jsem, jak se zvedá na zadní. Dvoumetrový mohutný vraník. Viděla jsem, jak obrovská přední kopyta narážejí do dvířek boxu, jak je tříští na kusy. Zvedá obrovskou klenutou hlavu s bílou hvězdou mezi očima a řehtá bolestí. Viděla jsem zoufalou touhu přežít v jeho modrých očích.

Běžela jsem k němu.

Padající kus dřeva.

Ostrá rána.

Pulzující bolest v hlavě. Černo.

Padám k zemi. Narazila jsem. Nemohla jsem se hnout.

Viděla jsem, jak se stáj hroutí.Viděla jsem, jak padá, jak se hořící trosky sypou na moje přátele, uvězněné v boxech.

Cítila jsem mohutné ruce, jak mě popadají za ramena, a táhnou mě pryč. Zmítám se jako lapená zvěř. Křičím. Křičím do pekla, které je přímo přede mnou, do plamenů, které mi vzaly všechno.

Křičím jedno jediné slovo.

Diablo.

Pomalu jsem tvář zase zvedla. Viděla jsem rozmazaně. Před obličejem mi visely dlouhé, černé vlasy. Chránily mě před světem. Skrývaly moje pocity uvnitř.

--------- --------- ----------


OHEB

11. ledna 2011 v 17:08 | Kajavine |  -FOTKY
Tady je pár foteček z Ohebu. Máme tam totiž chatu, jezdíme tam celkem často.


SMUTNÉ CITÁTY

6. ledna 2011 v 21:57 | Kajavine |  -KRESBY
Pár smutných a depresivních citátů. Některý jsem vymyslela já, jiný Laiv, některý už ani nevím, kde jsem slyšela :-))) Malovala jsem to já, a takhle dětinsky to vypadat má ;-)))



Myslím, že jsou přečíst docela dobře, ale stejně tady pro jistotu napíšu, co tam je za citáty.

Pod tou pistolí je: "Říkala jsem ti, že tě nikdy nenechám odejít...", což jsem vymyslela já a inspiroval mě k tomu jeden obrázek. A přiznám se, že ta pistole mi dala docela zabrat!

Vedle toho nože je napsané: "Pro tvůj polibek bych vraždila..." a to napadlo mě, ale taky mě k tomu inspiroval obrázek, jen si už nemůžu vzpomenout, kde byl.

Pod tím je jeden z citátů, který vím, odkud jsou... z mé hlavy! To jsem totiž psala, a tam bylo prázdné místo, a tak mě napadlo tohle. Nevím proč, musela jsem mít mimořádně blbou náladu. Stojí tam: "Jak poznáš pravou lásku? Nikdy to nepřestane bolet."

Pod tou čárkou (to má být kdyžtak nit, ale nedivila bych se, kdybyste to nepoznali) je napsané: "Láska je jako nit. Dá se znovu svázat, ale uzel zůstane."

Pod tím andělem, nebo spíš mezi ním a žiletkou, je známý citát: "Všichni jsme andělé s jedním křídlem. Abysme mohli vzlétnout, musíme se s někým obejmout."

A vedle toho, pod tím křídlem, je další můj vlastní citát: "Není těžké být smutný. Je těžké být smutný a nedat to najevo."

Úplně napravo, ten jak je kolmo dolů, tak na něm stojí: "Jak je ubohé utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom hůř." a ten jsem někde slyšela.

Pod tou žiletkou stojí: "Mám tě ráda víc než cokoliv na světě. Kdykoliv bych se pro tebe třeba i podřezala." a ten mi řekla Laiv, nevím, kde ho slyšela ona.

A nakonec, ten u toho popraskaného a olámaného srdce, jsem taky vymyslela já, a Laiv se strašně líbil. Zní: "S každou další hádkou jako bych ztrácela další a další část sebe sama."


Teď když nad tím tak přemýšlím... tak jsem jich vlastně vymyslela většinu!
KAJANIS

MY DRAWS

6. ledna 2011 v 21:15 | Kajavine |  -KRESBY
Ahoj, včera mi přišel nový balíček z Pony clubu. Poslední dobou jsou tam docela blbosti, odebírám je jen kvůli krásným sběratelským figurkám, komiksům a samozřejmě úžasnejm knížkám! :-D

No, a teď mi tam přišla jakási knížka, jak kreslit koně. Jmenuje se to kreslíme a malujeme koně. Podle geometrických tvarů. Nikdy bych nevěřila, že z několika čar a kruhů může být krásný kůň, ale je to tak. Zkusila jsem kreslit (což u mě dopadá většinou katastrofálně!) a nedopadlo to zle. Říkala jsem si, že u mě bude zázrak, když můj kůň bude vypadat jako kůň, ale výsledek mě překvapil.

Napiště pls do komentářů, co si o tom myslíte. Nebojte se říct svůj názor, dokážu přijímat kritiku. Na druhou stranu, musíte uznat, že na začátečníka, co maluje strašně, to není zlý, že? :-)))