OZVĚNA

1. listopadu 2010 v 20:46 | Kajanis |  -PŘÍBĚHY
Hoj všichni, rozhodla jsem se sem dát jeden spešl příběh. Je psán v ich podobě, ale s námi nemá nemá nic společného. KAJANIS




Máma odjela. Pracuje jako nějaká finanční poradkyně nebo co. V těchhle věcech se moc nevyznám. Vím akorát, že doma skoro není. A nás nechala v týhle hnusný díře. Momentálně je už pryč celý měsíc. Bude zázrak, jestli se jí podaří přijet na Vánoce.

Jdu po starodávné chodbě obložené dřevem. Zastavuju se u nízké skříňky a beru do ruky její zarámovanou fotku.

Dívám se na tu důvěrně známou tvář, a cítím, jak se mi oči plní slzami. Nechala mě tu. Jako vždycky, odjela si, je ubytovaná v hotelu a akorát nám volá.

Dívám se na její zlaté vlasy a blankytné oči. Je mi podobná. Obě máme jemné, ale husté vlasy po ramena i zářivé oči. Obě máme drobnou postavu - jen metr šedesát (i když u ní to není poznat, protože pořád nosí podpatky). Obě máme bledou pleť i štíhlou postavu. Myslím, že vypadám přesně jako mamka zamlada. Mladá teda teď už není, je jí třicet sedm.

Pomyslím si, že byla dost mladá, bylo jí jen dvacet, když měla Daniela. To je můj brácha. Je mu sedmnáct, má hubenou, ale svalnatou, metr devadesát vysokou postavu, černé vlasy a černé oči. Máma často říká, že když ho před sebou vidí, je to, jako by před ní znovu stál Ben, když byl ještě kluk.

Teď už slzy zadržuju jen stěží. Ben je - byl - náš táta. Zemřel před deseti lety při autonehodě.

Znovu jsem upřela pohled na fotku. Jsme na ní všichni čtyři - já, máma, Daniel A Rachel.

Rachel je moje o minutu starší dvojče. V červnu nám bylo šestnáct. Jsme spíš nejlepší kámošky, a vzhledově jsme si podobné jako vejce vejci. Jsme jednovaječná dvojčata. Ale když nám bylo třináct, obarvila si vlasy na tmavě hnědou, aby nás od sebe lidi aspoň rozeznali.

Takže tohle je moje rodina. Rodina, která se rozpadá.

Dřív jsme žili ve Virginii. Měli jsme to tam opravdu moc rádi. Měli jsme tam kámoše, byli jsme oblíbení ve škole.

A místo toho teď bydlíme tady, v zapadákově s počtem obyvatel sto dvacet. Tahle díra se jmenuje Black River a leží v Severní Dakotě, jen kousek od hranic s Kanadou.

Dům, ve kterém teď bydlím, je starý a rozlehlý. Je kamenný, má málo oken a patří k němu garáž. Má přízemí a patro. Jsou tu čtyři pokoje (tři nahoře, jeden dole), dvě koupelny (jedna v patře, druhá v přízemí), obývací pokoj (přízemí), kuchyňský kout, odpočívadlo na schodech a půda - všechny pokoje jsou doslova XXL. Stěny, stropy i podlahy jsou všude palubkové, s vyjímkou koupelen, kde jsou stěny obložené bílými kachličkami s béžovým mramorováním.

Pokud vím, na půdě je jen hromada haraburdí, ale já nemám chuť prozkoumávat, co přesně. Vím jen, že je rozlehlá, ale skoro celá zaskládaná vším nepotřebným, co si jen umíte představit, a je zamořená pavučinami.

K domu patří i zahrada, která je sice obrovská, ale dost zanedbaná. Kolem celého domu i zahrady je sedm metrů vysoká kamenná zeď, dokonalá hradba. Kvůli tomu jsou okna jen na jižní straně. A kvůli tomu si tu připadám jako ve vězení.

Znovu jsem se podívala na fotku ve svých rukou. Třásla jsem se. A zničehonic jsem s ní v náhlém návalu zuřivosti třískla o zem, až se tenké sklo rozlétlo na všechny strany, a já cítila, jak se mi malé střípky zabodávají do nohou.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když Rachel s Danem uslyšeli ten hluk, byli nahoře. Bleskově seběhli dolů, a tam mě vyděli, jak ležím na zemi, z holení mi prýští krev a potichu vzlykám.

"Claire?!", vyjekla Rachel vyděšeně..

"Nic mi není!", vyštěkla jsem přes slzy a hrabala se na nohy.

Rachel mi pomohla na nohy a odvedla mě do koupelny, kde jsem si ranky vyčistila a zalepila.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Později jsem si sedla do křesla v obýváku a líně pila čaj. Rachel s Danielem šli nahoru hrát počítačové hry. Šla bych s nimi. A taky že půjdu. Za chvíli. Koneckonců je teprve osm hodin večer. Čeká nás dlouhá noc. Vždyť jsou prázdniny.

Drobné ranky na nohou mě dosud pálily. Vymyla jsem si je a dala si na ně náplasti. Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak jsem se nechala unést.

Podívala jsem se z okna na zahradu. Nebyly tam žádné záhony, nic, jen obrovská travnatá plocha. Šedozelená stébla se v měsíčním svitu lehce vlnila. Jediné, co vypadalo na naší zahradě zajímavě, byl obrovský, prastarý dub.

Dívala jsem se na jeho rozložitou korunu a na mapu stínů, které pod ním rýsoval měsíční svit. Na zemi ležela spadaná vrstva listí. Není divu, je už listopad. Potřebovaly by shrabat, ale mě se nechce. Navíc, proč. Beztak tu nezůstaneme dlouho. Aspoň doufám.

Vtom jsem si všimla něčeho, nějakého stínu, jak stojí pod ním.

V bledém měsíčním jasu se něco bílého, průsvitného vznášelo pod větvemi.

Roztřásla jsem se. Mrkla jsem, a podívala se znovu. Nic tam nebylo.

Šálí mě snad smysly? Srdce mi strachy divoce tepalo. Ne, to není možné.

Melodie, která vzápětí ostře prořízla vzduch, mi málem přivodila srdeční zástavu.

S bušícím srdcem jsem došla k telefonu. Pomalu jsem zvedla sluchátko.

"Prosím"", zeptala jsem se rozechvěle.

Byla to máma.

"Claire, zlatíčko, jak se máš?"

S třesknutím jsem zavěsila. Zhluboka jsem se nadechla, ale mohutnou vlnu vzteku, kterou ve mě mámin hlas vyvolal, jsem potlačit nedokázala.

Nevšímala jsem si, když se telefon znovu rozezvučel.

Pomalu jsem došla k oknu. Se zavřenýma očima jsem rozhrnula závěs.

V duchu jsem napočítala do deseti. Až oči otevřu, všechno bude zase normální.

Velice pomalu jsem zvedla víčka.

Bílá postava dívky se opírala o strom.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hrůzou jsem vykřikla a uskočila dozadu.

Narazila jsem do židle, a ta se s rachotem převrhla.

Zatmívalo se mi před očima. V hlavě mi bolestivě tepalo.

Vtom se do místnosti vřítila Rachel s Danem v patách.

"Co to tu sakra děláš?!", rozkřikla se na mě.

Znovu se ve mě vzedmula vlna hněvu, ale strach ji nakonec umlčel.

"Něco tam by-bylo, t-tam venku... u toho st-stromu", koktala jsem a třásla se.

Rachel okamžitě zmlkla. Vždycky poznala, jak se cítím, a teď věděla, že mě něco k smrti vyděsilo.

"Co se děje?"

Daniel udělal dva rázné kroky k oknu. Prudce otevřel a vyklonil se ven. Bledé světlo mu vytvářelo kolem očí hrůzostrašné stíny.

"Nic tam není, Claire", otočil se na mě. Naštvalo mě, když to řekl. Proč se mnou jedná jako s malým dítětem?

Přejela jsem si rukou po čele. Fajn, jestli se tak snadno naštvu, tak jsem v pořádku.

Ale Rachel byla bledá jako křída a viditelně se třásla.

"Rachel, co je?" zeptala jsem se jí vyděšeně. A když neodpověděla, moje úzkost se ještě prohloubila. "Co se děje? Rachel, řekni mi to!"

"Já-já jsem tam taky něco viděla", vykoktala.

Zastavilo se mi srdce. "Cože?" polkla jsem, a mohla jsem se už soustředit jen na ledovou hroudu, která mi bleskově narůstala v žaludku. "Kdy? Cos tam viděla?"

"Rachel se zhluboka nadechla, než odpověděla. "Nějakou dívku. Mladou, myslím že mohla být o trochu mladší než my, tak na deset. Vznášela se pod tím stromem a - a když jsem se na ni podívala, rozplynula se a zbyla tam jenom mlha."

Dobře, tak tohle je trochu moc i na mě. Duch mladé dívky, která se vznáší pod stromem?

"Koukejte se obě uklidnit! Duchové nejsou! Je to blbost!" vykřikl Daniel. Ale já ho neposlouchala.

"Proč jsi mi o tom neřekla?", vyjela jsem na Rachel.

Rachel zbledla ještě víc. "Nemyslela jsem si, že je to důležité. Byla to jen chvilka, a pak už byla přyč. Usoudila jsem, že mám prostě jen bujnou fantazii, a nechala jsem to být."

"Jste blázni! Obě!" trval Dan na svém.

S Rachel jsme se na sebe podívaly.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dlouho do noci jsme to probírali, ale Dan nám nevěřil. Ale my víme, co jsme viděly. Abych pravdu řekla, vždycky jsme měly zálibu v tajemnu a na nadpřirozené jevy věříme. Ale tohle se nám ještě nikdy nestalo.

V noci jsem se dlouho převalovala v posteli, ale nemohla jsem spát. Pokaždé, když jsem zavřela oči, znovu jsem ji před sebou uviděla. Viděla jsem ji tak jasně, jako by tady stála, přímo přede mnou - vysoké lícní kosti, černé vlasy, černé oči. Oblečená ve splývavé, bílé noční košilce. Vypadala tak skutečně.

Přetočila jsem se na bok a přetáhla si polštář přes hlavu. Byla jsem k smrti vyčerpaná.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Několik dní se nic nedělo.

Dalo nám práci něco zjistit. Ale pak jsme se od místní starší generace dozvěděli děsivou pravdu: před dvaceti lety u nás v domě zešílel jeden chlap a zabil svoji desetiletou dceru Ann. Její tělo se nikdy nenašlo. Žil tam sám, jeho manželka zemřela při porodu. A ten otec byl šílenej, dával její smrt za vinu své dceři, až ji jednou ubodal nožem k smrti. Ale pak se z výčitek svědomí oběsil právě na tomhle dubu.

Takže takhle to je! Ta dívka nemůže najít klid, dokud ji nenajdou!

Po tomhle zjištění jsme začali intenzivně pátrat. Hledali jsme na netu, v knihovách, archívech i jsme vyzvídali od místních lidí. Hlavně já a Rachel. Daniel tomu ze začátku moc nevěřil, ale nechtěl nás v tom nechat. Jsme koneckonců tým.

Ale po tom, co jsme začali pátrat, se nám zjevovala často. Vídali jsme ji, jak stojí pod stromem, jak pláče. Párkrát jsme ji viděli i vyděšenou, jak utíká a křičí. To byl asi ten okamžik, kdy ji vraždil. A jednou se nám Ann ukázala i v mém a Rachelině pokoji! A navíc jí viděl i Dan. Od té chvíle nám naplno uvěřil.

Od té doby jsme se tam bály samy chodit. Byli jsme rozhodnutí najít její tělo za každou cenu! Věděli jsme, že nám nedá pokoj a tohle psycho neskončí, dokud nebude objasněna její smrt a ona nebude důstojně pohřbena se svojí rodinou.

Jednoho dne mě napadlo, že bysme ji měli zkusit vyvolat.

Koupili jsme si okultistickou desku a hned tu noc jsme šli o půlnoci pod dub. Sedli jsme si do kroužku a začali vyvolávat.

Chvíli se nic nedělo. A pak jsme zaslechli její tichý pláč. A zničehonic vystoupila přímo z dubu!

Nikdo z nás nebyl schopný se pohnout, ani promluvit. Jen jsme na ni zírali. Byla to Ann - průhledná, ale skutečná. Měla na sobě bílou noční košili, která vlála ve větru, spolu s ní se třepotaly i její dlouhatánské, rovné černé vlasy. Její křídově bílá pleť v měsíčním světle matně zářila. Jen její oči byly temné, jako dvě hluboké studny.

"Otče, ne!", zanaříkala slabým hláskem. "Otče!" zakvílela znovu. Nikoho jsme neviděli, ale věděli jsme, o čem mluví. Tohle je chvíle z toho, jak ji vraždí.

"Já za to opravdu nemohu. Já jí nechtěla ublížit", plakala.

Najednou se jí na břiše začala zvětšovat temně rudá skvrna, jak se jí vyvalily proudy krve. Neviděli jsme nůž, ale věděli jsme, že zasadil první ránu.

A najednou se začala propadat. Jednoduše se začala nořit do země.

"Prosím!", zaječela hlasem zastřeným bolestí. Ale na levé ruce se jí udělala další krvácející rána.

Byla teď ponořená do pasu, košilku měla úplně nasáklou krví.

A když jí začal krvácet i krk, rozplynula se, a my věděli, že tahle rána byla ta smrtelná.

Chvíli jsme nebyli schopní cokoliv udělat. Ale já jsem si najednou uvědomila, proč jsme to viděli, proč nám Ann ukázala právě tuhle scénu.

"Je pod tím stromem", zašeptala jsem. "Zahrabal ji pod ten strom."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nedívala jsem se, když policie vytahovala z velké části rozložené tělo, zabalené do polorozpadlého kusu látky. Ale když jsem viděla, jak ji nakládají na takový ten policejní vozík do černé folie, rozbrečela jsem se. Bylo mi neuvěřitelně těžko z toho pomyšlení, co všechno si musela s labilním otcem prožít. Psychoteror plus domácí násilí, obviňování ze smrti matky, kterou nezpůsobila. A také její posmrtný neklid. Dvacet let zoufalého snažení přivést někoho na stopu. Donutit někoho, aby ji našel.

Otočil se ke mně policista. "Myslím, že k tomu není co dodávat. Případ je tímto uzavřen." A trochu tišším hlasem dodal: "Ta maličká bude mít pohřeb za dva dny. Měli byste přijít. Vděčí vám za to, že konečně našla klid."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jedno jsem si díky ní uvědomila. Že mám štěstí, protože mám mámu, se kterou se sice hádám, ale která mě má přesto ráda.

Když mi ten den zavolala, udělala jsem něco, co by mě předtím ani nenapadlo - usmířila jsem se s ní. Omluvila jsem se jí za to, jak jsem se k ní chovala, a řekla jsem jí, že ji mám moc ráda.

A ona se mi omluvila taky. Řekla, že si až moc všímala práce, a málo nás, a požádala mě o odpuštění.

A já jí odpustila.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po obřadu jsme zůstali na hřbitově. Rozhlíželi jsme se po její rodinné hrobce a četli jména jejích předků. Byla uložená vedle matky. Matky, kterou milovala, i když ji nikdy ani nepoznala.

A najednou stála před námi, a vedle ní nějaká žena, která jí byla dost podobná - její matka. Usmívaly se. A pak se rozplynuly v mlhu.

Tu dívku jsme tu už nikdy víckrát nespatřili.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.