Listopad 2010

REDRAVEN - GOTHIC AND METAL SHOP

27. listopadu 2010 v 22:16 | Kajavine |  -NAŠE KECY
RedRaven: Gothic and Metal shop  je e-shop zaměřený na gothické a metalové oblečení. Dívaly jsem se tam, Laivine má odtamtud dokonce jedny rukacice a sukni.

Zdá se nám, že se tam dá najít snad úplně všechno! Někdy jsou to, pravda, naprostý kraviny, ale většinou to vypadalo skvěle. Samozřejmě hlavně ty černý věci.

Tady je pár obrázků oblečení. Jinak jestli chcete vidět šperky apod., tak se tam musíte podívat sami!

Zalíbily se nám hlavně tyhle věci:


První jsou SUKNĚ. Laivine nemá ráda ty moc krátký, ale obě jsme musely uznat, že jsou skvělý!

Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně
Gothic sukně


Tady jsou ŠATY, ty se nám líbí úplně nehorázně!!!

Gothic šaty
Gothic šaty
Gothic šaty
Gothic šaty
Gothic šaty


RUKAVICE, Laiv má ráda ty vysoký, Kajanis oboje nastejno.

Gothic rukavice
Gothic rukavice
Gothic rukavice
Gothic rukavice


A konečně, KORZETY! Kajanis je miluje! Ale ne ty utažený, co pak vypadaj ženský jako porcelánový panenky, ale ty, ve kterých působíte sice štíhle, ale jako normální lidi!

Gothic korzet
Gothic korzet
Gothic korzet
Gothic korzet
Gothic korzet

Gothic korzet

KRVAVÝ OBRÁZKY

25. listopadu 2010 v 14:56 | Kajavine |  -OBRÁZKY
POZOR!!! UPOZORŇUJEME TY, KTEŘÍ MAJÍ SLABŠÍ ŽALUDEK, TYTO OBRÁZKY JSOU DOCELA DOST "DRSNÝ"! ALE STOJÍ TO ZA TO SE NA TO MKNOUT, I KDYŽ TŘEBA BUDETE MUSET JÍT OD PC NA VZDUCH =)

21 GUNS

23. listopadu 2010 v 15:37 | Kajavine |  -VIDEA
21 guns od Green day, jedný z našich dost oblíbených skupin.

Proč sem dáváme zrovna tuhle písničku? Ne, že by se nám od nich líbila nejvíc (i když je skvělá!), ale líbí se nám to video. Já prostě miluju, jak Billie křiví ret!!!!!



MEDVÍDCI =)

20. listopadu 2010 v 14:06 | Kajavine |  -OBRÁZKY

JESTŘÁB

19. listopadu 2010 v 0:01 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Minulé prázdniny, to mi bylo třináct, jsem zase jela s mladším bráchou Patrikem k našemu dědovi. Žije tam úplně sám, na samotě hluboko v lese, naše babička zemřela už dávno, myslím, že když mi byli tři. Děda je tak trochu podivín,  jinak to snad ani nejde, když bydlíte sami sedm kilometrů od nejbližší maličké vesničky.

Ale kousek na sever je, taky na samotě, starý a zanedbaný malý statek. Vlastně obsahuje jen dům, stodolu, oplocený dvůr a malou, zaplevelenou a léta neposečenou louku. A na ní pokaždé postával důvod, proč se sem těším - tři koně, o které se asi nikdo nestará. Srst mají matnou a pokrytou bahnem, jsou vyhublí a polodivocí. Hřebec a dvě klisny.

Vlastně se o celé to místo nikdo nestará. Omítka budov je zašlá a oprýskaná, okna špinavá (jedno dokonce rozbité), shnilé dveře visí na zrezivělých pantech, střecha je pokrytá mechem, v koutech dvora, který tvoří jen prastará pumpa na vodu a pod nohama udupaná hlína, jsou zbytky větrem nametené slámy. A když se mi párkrát poštěstilo nahlédnout do stodoly, udělalo se mi nevolno. Zem byla pokrytá hnojem a zbytky plesnivé slámy. Seno nebo jiné krmení v nedohlednu. Vidle, košťata, kolečka, potřeby na hřebelcování nebo na ježdění taky. Není divu, že jsou tak zanedbaní.

Jen mě udivuje, že je v tak příšerném stavu i samotný dům. Často se stává, že lidé na koně kašlou, ale neznám nikoho, kdo by se vůbec nestaral o sebe. To, co kdysi asi byla zahrádka, teď tvořilo jen pár uschlých trsů trávy a plevele. A navíc nám je jasné, že tu nemá elektřinu.

Ale my víme, že tady někdo žije. nevíme, jak se jmenuje, víme jen, že mu může být něco přes padesát, má zarostlou tvář, krátké šedé vlasy, je docela urostlý a v překvapivě dobré formě. Říkáme mu prostě Morous (vím, dětinský, ale vymyslel to Patrik, když mu bylo osm!).

Nemáme ho vůbec rádi. A on nás asi taky ne, jak se zdá. Pokaždý se mi jen tak tak podaří přemluvit bráchu, aby tam šel se mnou, ale to mi pak připomíná vloupání. Pomalu se plížíme a jsme hrozně opatrní. Ale když už nás přece jen uvidí, okamžitě se k nám žene až děsivě rychle, řve, ať prý odsud koukáme vypadnout a v očích má takový výraz, že upalujeme k lesu, co nám síly stačí. A Patrik se pak vzteká, že se zase nechal přemluvit, a proč musím mít pořád tak pitomý nápady. a já ho pokaždý zpražím takovým pohledem, že radši okamžitě zmlkne. Já se jenom bojím přiznat, že mám strach se sem plížit sama.

A tentokrát jsme se teda zase vydali za nimi. Už se stmívalo. Děda nás nechává klidně toulat venku celý den, i v noci, a je mu jedno, co děláme, když jsme řádně oblečení, a dáváme na sebe pozor (což po pravdě řečeno nedáváme, ale to se on nemusí dozvědět). Měli jsme tmvé oblečení, aby nás nebylo tolik vidět, a v ruce jsme měli baterky. Za sebou jsme společnými silami táhli balík sena. Nemohla jsem se dočkat, a tak jsem ani moc nevnímala, jak je cesta ztemnělým lesem strašidelná.

Koněčně jsme tam dorazili. I když jsem se nemohla dočkat, nezapomínala jsem na opatrnost. Pečlivě jsme se rozhlížela a zhasla baterku. Balík sena jsme schovali na okraji lesa v křoví. Naznačila jsem bráchovi prst přes pusu, abych mu dala najevo, že nesmí ani ceknout, a pomalu jsem se plížila podél polorozpadlého dřevěného plotu. Byl už úplně rozpadlý, a jediný důvod, proč koně ještě neutekli, byt ten, že vršek byl obehnaný ostnatým drátem, který dosud držel na místě. Jako by Morous nevěděl, že u koní se ostnatý drát používat nesmí! Můžou se zranit! Ale tihle jsou naštěstí dost chytří na to, aby se ho nedotýkali.

Rychle jsme podlezli plot na té odvrácené straně od domu, ještě jednou jsme zkontrolovali, jestli v něm není žádné rozsvícené světlo, překročili jsme maličký potůček, který se díkybohu klikatil výběhem (aspoň měli pořád co pít, jinak by asi pošli žízní) a už jsme byli u nich. Mohutný černý hřebec, asi třináctiletý, jménem Jestřáb, zvedl hlavu a tiše zaržál na pozdrav. A za ním byly obě klisny, hnědky, jmenovaly se Jiskra a Královna, oběma jim bylo stejně jako Jestřábovi třináct let.

Rychle jsme ze zad shodili batohy a vytáhli jablka a balíčky sena, tolik, kolik se nám tam vešlo. Okamžitě se do nich s chutí pustili, a my jsme se rozeběhli pro schovaný balík. Střídavě jsme thli, zatímco jeden pokaždý dával pozor a rozhlížel se. Aspoň jednou týdně, když k nim jdeme, se jim snažíme dotáhnout balík sena. Děda má z nám neznámého důvodu obrovskou stodolu úplně nacpanou balíky sena, které sahají až k stropu. S tímhle tempem jsou to zásoby asi na šedesát let. A navíc se nechodí děda dívat do té stodoly, takže si ani nevšimne, že jich pár chybí. Je jich tam tolik, že to snad postřehnout ani nejde. A tak se s nimi taháme takový kus a přikrmujeme je. Jednou jsme dokonce velký igelitový pytel naplnili posekanou trávou ze sekačky, protože tráva ve výběhu už je dost oškubaná. Děda má taky malý výběh. Prý dřív choval krávy. Často jsem si představovala, jaké by to bylo, mít tady koně. Ale věděla jsem, že to se mi asi nesplní.

Zatímco se koně hladově pustili do sena, my jsme z batohů vytáhli hřbílka a kartáče a dali se do čištění. Na zem se drolily nánosy bahna, špíny a veškěrého svinstva, které se v srsti vůbec může usadit. V duchu se mi vybavilo, jak jsme tu byli před půlrokem. Tehdy jsme jim v srsti našli vši. Takže jsme hned další den zašli do města a koupili přípravek. potom jsme je museli pečlivě vyčistit, a nabrat si vodu do kbelíků, které jsme přinesli. pak jsme je museli polít, pak nanést a vmasírovat přípravek, a pak jsme ho zase ještě pracněji splachovali. Nebo jsme jim přenesli odčervovací tablety, což jim dost pomohlo, nebyli už tak pohublí. Samozřejmě jsme nemohli zařídit očkování, ale i tak jsme toho pro ně dělali hodně.

Když jsme skončili, byli jsme úplně zpocení a bolely nás ruce. Rychle jsme všechno uklidnili, batohy jsme měli připravené, byli jsme zkrátka tak, abysme, kdyby se tady objevil Morous, mohli okamžitě vstát, popadnout je a zmizet.

po chvíli njsme se uklidnili a koně spokojeně frkali, užívali si ty nezvyklé projevy přízně. Po chvíli jsem Patrikovi řekla, aby mi pmohl nahoru. Ušklíbl se, a spojil ruce do stoličky. Rychle jsme si do nich stoupla, prudce jsem se odrazila a už jsem seděla Jestřábovi na hřbetě. pobídla jsem ho, a on reagoval naprosto dokonale, vůbec ne jako polodivoký kůň, o kterého se nikdo nestará. Teď se o něj starám já, připoměla jsem si v duchu.

Chvíli jsme si i zaklusali a pak jsem se dlouho nerozmýšlela, a pobídla ho do cvalu. Jeho dlouhá hříva mě pleskala do tváře, pod sebou jsem cítila jeho pevný krok. A najednou se ozval křik, a mě ztuhla krev v žilách. Ozývalo se to z domu, a rozhodně to neznělo jako naštvaný řev. Spíš jako řev napůl bolestný a napůl vyděšený.

Bleskově jsem seskočila. Nohy jsem měla jako z rosolu, ale stejně jsem se dokázala rozeběhnout k domu, v patách jsem měla svého bráchu.

Před prahem jsem na chviličku zaváhala. Opravdu si troufnu vejít do Morousova domu?

Zhluvoka jsem se nadechla, a otevřela jsem dveře. S odporným skřípotem odkryly zatuchlou místnost, plnou špíny a rozházených věcí. Udělalo se mi nevolno, ale vběhla jsem dovnitř.

Ve všech pokojích byl nechutný, nevětraný vzduch. Myslela jsem, že omdlím hnusem. nesnáším zatuchlinu. Bez čerstvého vzduchu bych nepřežila ani pět minut.

Užuž jsem se chystala, že vybezhu ven, trochu se nadechnout, když vtom jsem uslyšela tiché sténání, což mě přinutilo se vzpamatovat.

A když jsme vběhli do obýváku, uviděli jsme Morouse, jak leží v bezvědomí na podlaze, jednu nohu podivně zkroucenou pod sebou.

"Panebože", zašeptala jsem. Patrik začal zmateně blábolit, co budeme dělat, a vypadal, že každou chvíli omdlí taky, ale zařvala jsem na něj, ať zavolá záchranku.

Já se mu mezitím pokusila nahmatat tep. Žádný. Vyděsilo mě to. A pak jsem si uvědomila, že dostal infarkt.

Odshora až dolů mě polil ledový pot. Ještě nikdy jsem nezažila nikoho zraněného, natož infarkt. Nevěděla jsem, co se má dělat.

Počkat, jednou jsem o tom četla, jen si vzpomenout.

Jasně, nohy nahoru.

Rychle jsem mu zvedla nohy, a položila jsem mu je na nízkou židli. Pod krk jsem mu dala polštář, aby si nepoškodil obratle. Zaklonila jsem mu hlavu, aby měl volné dýchací cesty, a začala jsem se srdeční masáží.

Byla jsem zpocená a unavená, a pořád se mi nedařilo zachytit tep. Po chvíli mě vystřídal brácha. Já mezitím vyběhla ven, a zhluboka jsem dýchala studený noční vzduch. Třásla jsem se, a kvůli stresu i zatuchlému vzduchu v domě jsem měla pocit, že se pozvracím.

Po chvíli jsem uslyšela hluk helikoptéry. Ulehčeně jsem začala mávat rozvícenou baterkou, aby věděli, kde jsme.

Přistáli, já jsem zatím běžela za Patrikem. Nepodařilo se nám to. Měla jsem pocit, že už je to moc dlouho na to, aby to mohl přežít.

V tu chvíli už vjeli do domu záchranáři s vozíkem a začali s oživováním sami. Nemusím být expert, abych poznala, že se jim to nedaří. S narůstajícím strachem jsem vyběhla ven a hladila Jestřába po nose.

Po dlouhé době (aspoň mě to tak připadalo) z domu vyjeli záchranáři. Morouse vezli sebou. Pořád se nehýbal. A z jejich výrazu jsem jasně poznala, že nebyli úspěšní.

Oči se mi zalily slzami.

Vlastně nevím, co mě tak sebralo. Stejně jsem ho ani neznala. Byl hnusný na mě, bráchu, svoje koně i všechny lidi ve vesnici. Ale přece jenom, byl v mé blízkosti. Nemohla jsem zkrátka ignorovat to, že právě umřel.

Všechno bylo špatně. Měli jsme tyhle prázdniny prožívat jako vždycky. Napětí, když jsem se plížili kolem jeho domu. Nadšení, když jsme byli u jeho koní. A strach, když jsme před ním utíkali, zatímco on za námi nadával a láteřil. Teď už nic nebude stejné jako dřív.

A co bude s koňmi?

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nakonec všechno dopadlo líp, než jsem předpokládala.

Jelikož neměl žádné příbuzné, dům vydražili a koně se dostali do místního útulku. A jelikož mi nedávno rodiče slíbili, že mi koupí koně, dlouho neváhali, a dovolili mi vzít si Jestřába! Byla jsem bez sebe blahem!

Sice byl v dost příšerném stavu, ale mojí péčí se to brzy změnilo. jeho srst brzy získala lesk, prohlubně mezi žebry zmizely a já na něm nadšeně začala jezdit.

Měla jsem ho pochopitelně ustájeného u dědy, takže teď budu mít důvod sem jezdit ještě častěji.



STEZKA ODVAHY

14. listopadu 2010 v 21:55 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Tohle se mi stalo, když jsem byla na letním táboře. Vedoucí byli docela fajn, a holky na chatce, Áďa a Lenka byly v pohodě. Okamžitě z nás byl tým.
Jednu noc nám vedoucí připravili stezku odvahy. Měli jsme jít o půlnoci lesem podél svíček. Samozřejmě bylo to trochu strašidelné, jít v úplné tmě (jenom s baterkou), a k tomu se objevila mlha, ale jinak to byla docela slabota.
Když jsem vyrazily my tři, celou dobu jsem vtipkovaly a povídaly si. Ani trochu jsme se nebály. Ale když jsme šly už asi 10 minut, tak najednou svíčky před náma byly zhasnutý. Trochu jsme se lekly, ale nakonec jsme si řekly, no a? Asi je jenom zhasnul vítr.
Chvíli jsem šly dál podél zhasnutých svíšek. Ale zase po 10 minutách byly ty svíčky převržený, sklenice, ve kterých byly, byly prasklý a rozbitý, střepy se válely všude kolem.
Ale zase jsme nad tím jen mávly rukou. Vždyť nám to může bejt jedno, tak je prostě jenom naschvál rozbil ten, co šel před námi.
Ale když po chvíli úplně zmizely, začaly jsem se teprve bát.
Kdybysme neměly baterky, asi bysme se zbláznily strachy. Veškerá naše sebejistota byla pryč. Pomalu jsem se plížily dál, v úplné tmě.
Po chvíli jsme si šeptem řekly, že bysme se měly vrátit, protože ani nevíme, jestli jdeme správně. Tak jsme se otočily, ale svíčky jsme nemohly najít. Začaly jsme panikařit. Úplně jsem se zamotaly a já cítila, že mě v očích pálí slzy.
Najednou se Áďa rozbrečela. A my jsme se vyděsily, začaly se jí vyptávat co se děje, a ona, že prý se tu před šesti lety ztratily tři holky v našem věku a už je nikdo nikdy neviděl! Byla jsem v šoku!
Chvíli jsme se ji snažily uklidnit, když v tom začalo něc chrastit v křoví nalevo od nás! Zaječely jsme a vzaly nohy na ramena. Ale při běhu jsme se nějak rozdělily a když jsem konečně zastavila, uvědomila jsem si, že jsem sama hluboko v lese!
Všechny zvuky se mi zdály strašně hlasitý. A najednou křoví za mnou zase začalo tak divně šustit. Rozeběhla jsem se pryč a běžela jsem tak dlouho, až mě začalo píchat v boku, ale netroufla jsem si zastavit, a jediný, co jsem si přála, bylo, abych byla pryč z tohohle zatracenýho lesa!
Ale najednou jsem zakopla a natáhla se, dopadla jsem na něco měkkého. Podívala jsem se, co to je, a málem jsem omdlela hrůzou! Byla to Lenka... byla mrtvá, v kaluži krve! A kousek vedle se choulila Áďa, očividně naprosto v šoku.
Začala jsem ječet jako na lesy. Ječela jsem, dokud jsem nezačala chraptět. Ječela jsem, dokud mě neopustily i poslední zbytky sil a neobjala mě temnota.

Probudila jsem se v nemocnici. Řekli mi, že nás našli vedoucí až ráno, už zavolali dokonce i policii se psy a pročesávali les! Prý jsem byla v bezvědomí čtyři dny, aniž by někdo věděl proč. A když jsem se zeptala, co se stalo s Áďou a Lenkou, řekli mi, že je obě našly mrtvé, pobodané a celé od krve! A já jsem prý byla zraněná taky, na břiše... Nechápala jsem to. Copak nás dostal ten samý vrah, co tehdy zabil ty holky, copak ještě pořád byl v tom lese?
Večer, když jsem šla na záchod, jsem si vyhrnula pyžamo, a vykřikla jsem, když jsem uviděla jizvu, kterou jsem měla na břiše. Měla jsem tam nožem vyřezané: "Jsi na řadě!"


NEDÍVEJ SE SEM!!!

13. listopadu 2010 v 17:58 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Nedívejte se na to video, co je dole.
























Zákázané video
Pozdě... jestli si teď tohle video nedáte na blog a nenapíšete k němu tohle varování, za sedm dní zemřete.

My jsme vás varovaly.

BRITNEY SPEARS - EVERYTIME

13. listopadu 2010 v 16:40 | Kajavine |  -VIDEA
Normálně Britney Spears neposlouchá ani jedna z nás... ale tohle je strašně krásná a smutná písnička. Bohužel u jediného videa, které za něco stálo, je zablokované vkládání. Být vámi, pustím si ho na YouTube. Tady aspoň vnímejte její hlas a pokud umíte aspoň trochu anglicky, překládejte.

Taky na vás působí tak hrozně stísněně a smutně?



DALŠÍ DEPRESIVNÍ OBRÁZKY

13. listopadu 2010 v 16:26 | Kajavine |  -OBRÁZKY
Chci se zabít!
Tajemný les
Strašidelný dům
Tady bysme chtěly bydlet...

Mé srdce už nežije...
Je mi tak těžko...
Sama na poli
Proč mi nikdo nepomůže?
Krvavé slzy
Už ani nevím, jestli ještě žiju.
Nechte mě být!!!
Pronásledovaná!
Chci pryč!
Anděl smutku
Krvavý anděl
Krvavé oči
Deprese
Deprese
Arachnofobie



LINKIN PARK

9. listopadu 2010 v 22:58 | Kajavine |  -VIDEA
Tak tady je pát písniček od Linkin park. Snad nemusíme psát, co jsou zač, to snad ví každý, kdo má rádio... :-D

Jinak, jestli teď máte trochu zmatek v hlavě a ptáte se, co že to vlastně posloucháme, tak odpověd jě prostá: všechno.

Není to jako, že bysme poslouchaly třeba jenom rock nebo tak něco, prostě pokud se nám ta písnička líbí, je nám jedno, co je to styl hudby. Posloucháme snad všechny žánry (kromě hip-hopu!), a taky to, že je nějaká skupina naše oblíbená, ještě neznamená to, že se nám od nich musí líbit automaticky každá, jen proto, že je od nich - to dělají fanatici, ne my. Nám se třeba od jedný skupiny líbí pět písniček, ale stejně je řadíme mezi svý oblíbený, protože těch pět se nám zdá úžasných!

Jinak, nebudeme tu rozepisovat, jaká je naše oblíbená skupina - stoprocentně jistá si tím je jen Kajanis! Ale dalo by se říct, že naše nej společná skupina je stopro Evanescence.



Breaking the Habit


Numb


From the Inside


Shadow of the Day


Papercut


What I´ve done


One Step Closer


Crawling


New Divide


In the End


Leave out all the rest

JESSICA

7. listopadu 2010 v 17:18 | Kajavine |  -FOTKY
Ahoj, tady je pár obrázků o tý nejkrásnější a nejdokonalejší fence na světě - Jessice!

Je jí sedm let, je to anglický kokršpaněl a patří Kajanis.


MY OBSESSION

7. listopadu 2010 v 17:11 | Kajavine |  -OBRÁZKY
Ahoj všichni!

Tak tenhle nadpis znamená dvě věci:


1. - Krásná písnička od Cinema Bizzare





2. - Posedlost, kterou trpí Kajanis. "Trpí" proto, že ji to stojí docela dost peněz. :-D

Deníčky - posedlost
No jo, no. Vím, jsem cvok, ale prostě si nemůžu pomoct. Jak prostě někde vidím nějakej krásnej památníček nebo něco podobýho, prostě na něj nemůžu přestat myslet, dokud si ho nekoupím! Znáte to - ten pocit, že něco prostě MUSÍTE mít, i když to vlastně vůbec nepotřebujete. A na obrázku prosím nejsou ani zdaleka všechny!
Kvůli tomuhle jsem se začala vyhýbat papírnictvím - pokaždý se tam totiž najde nějakej moc hezkej! A jelikož jsou docela drahý, tak jsem se od nich radši izolovala! Co oči nevidí, to srdce nebolí!


VTIP A OMLUVA :-D

5. listopadu 2010 v 18:49 | Kajanis |  -NAŠE KECY
Ahoj všichni.

Omlouvám se, že sem teď dáváme samé dramatické obrázky, ale přísahám, to dělá Laivine! (až na povídku Ozvěna, tu jsem psala já, protože vášnivě miluju horory a tajemno) :-D Mě se sice taky líbí, ale taky bych sem dávala ráda i něco veselýho.

Abych to tu trochu odlehčila, dávám sem teď vtip, který jsem nedávno slyšela. :-D
                                                                                                                              KAJANIS



VTIP O FARMÁŘI A PRASATECH


Na vepřovou farmu jednou přijde jakýsi muž a ptá se majitele: ?Dobrý den, co dáváte prasatům?"

"Normálně, pomeje, zbytky a tak", odpoví sedlák.

"Cože?! Zaplatíte pokutu 1 000 korun. Já jsem od ochránců zvířat!"

Majitel tedy zaplatí.

Po týdnu přijde jiný muž a ptá se: "Dobrý den, co dáváte prasatům?"

"Skvělé jídlo! Dáváme jim jablka, kukuřici, obilí - prasata dostávají každý den najíst dřív než my!"

A muž vykřikne: "Cože? Zaplatíte pokutu 5 000 korun. Já jsem z Červeného kříže. Jak můžete plýtvat dobrým jídlem na prasata, když v Africe umírají děti?"

A majitel tedy zaplatí.

O týden později přijde jiný muž a ptá se:

"Dobrý den, co dáváte prasatům?"

"Nic. Každé ráno jim dáme 500 korun, ať si koupí, co chtějí!"



RŮZNÉ OBRÁZKY

4. listopadu 2010 v 20:59 | Kajavine |  -FOTKY

THE OFFICIAL SITE - EVANESCENCE

2. listopadu 2010 v 18:29 | Kajavine |  -OBRÁZKY
Tady dáváme odkaz na oficiální síť skupiny Evanescence.

Našly jsme to teprve teď, a strašně se nám to líbí.

The Official Site Evanescence najdete tady.


A tady je pár fotek Amy Lee - právě z této stránky.

Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Amy Lee
Vidíte ty její hypnotické šedé oči?

OZVĚNA

1. listopadu 2010 v 20:46 | Kajanis |  -PŘÍBĚHY
Hoj všichni, rozhodla jsem se sem dát jeden spešl příběh. Je psán v ich podobě, ale s námi nemá nemá nic společného. KAJANIS




Máma odjela. Pracuje jako nějaká finanční poradkyně nebo co. V těchhle věcech se moc nevyznám. Vím akorát, že doma skoro není. A nás nechala v týhle hnusný díře. Momentálně je už pryč celý měsíc. Bude zázrak, jestli se jí podaří přijet na Vánoce.

Jdu po starodávné chodbě obložené dřevem. Zastavuju se u nízké skříňky a beru do ruky její zarámovanou fotku.

Dívám se na tu důvěrně známou tvář, a cítím, jak se mi oči plní slzami. Nechala mě tu. Jako vždycky, odjela si, je ubytovaná v hotelu a akorát nám volá.

Dívám se na její zlaté vlasy a blankytné oči. Je mi podobná. Obě máme jemné, ale husté vlasy po ramena i zářivé oči. Obě máme drobnou postavu - jen metr šedesát (i když u ní to není poznat, protože pořád nosí podpatky). Obě máme bledou pleť i štíhlou postavu. Myslím, že vypadám přesně jako mamka zamlada. Mladá teda teď už není, je jí třicet sedm.

Pomyslím si, že byla dost mladá, bylo jí jen dvacet, když měla Daniela. To je můj brácha. Je mu sedmnáct, má hubenou, ale svalnatou, metr devadesát vysokou postavu, černé vlasy a černé oči. Máma často říká, že když ho před sebou vidí, je to, jako by před ní znovu stál Ben, když byl ještě kluk.

Teď už slzy zadržuju jen stěží. Ben je - byl - náš táta. Zemřel před deseti lety při autonehodě.

Znovu jsem upřela pohled na fotku. Jsme na ní všichni čtyři - já, máma, Daniel A Rachel.

Rachel je moje o minutu starší dvojče. V červnu nám bylo šestnáct. Jsme spíš nejlepší kámošky, a vzhledově jsme si podobné jako vejce vejci. Jsme jednovaječná dvojčata. Ale když nám bylo třináct, obarvila si vlasy na tmavě hnědou, aby nás od sebe lidi aspoň rozeznali.

Takže tohle je moje rodina. Rodina, která se rozpadá.

Dřív jsme žili ve Virginii. Měli jsme to tam opravdu moc rádi. Měli jsme tam kámoše, byli jsme oblíbení ve škole.

A místo toho teď bydlíme tady, v zapadákově s počtem obyvatel sto dvacet. Tahle díra se jmenuje Black River a leží v Severní Dakotě, jen kousek od hranic s Kanadou.

Dům, ve kterém teď bydlím, je starý a rozlehlý. Je kamenný, má málo oken a patří k němu garáž. Má přízemí a patro. Jsou tu čtyři pokoje (tři nahoře, jeden dole), dvě koupelny (jedna v patře, druhá v přízemí), obývací pokoj (přízemí), kuchyňský kout, odpočívadlo na schodech a půda - všechny pokoje jsou doslova XXL. Stěny, stropy i podlahy jsou všude palubkové, s vyjímkou koupelen, kde jsou stěny obložené bílými kachličkami s béžovým mramorováním.

Pokud vím, na půdě je jen hromada haraburdí, ale já nemám chuť prozkoumávat, co přesně. Vím jen, že je rozlehlá, ale skoro celá zaskládaná vším nepotřebným, co si jen umíte představit, a je zamořená pavučinami.

K domu patří i zahrada, která je sice obrovská, ale dost zanedbaná. Kolem celého domu i zahrady je sedm metrů vysoká kamenná zeď, dokonalá hradba. Kvůli tomu jsou okna jen na jižní straně. A kvůli tomu si tu připadám jako ve vězení.

Znovu jsem se podívala na fotku ve svých rukou. Třásla jsem se. A zničehonic jsem s ní v náhlém návalu zuřivosti třískla o zem, až se tenké sklo rozlétlo na všechny strany, a já cítila, jak se mi malé střípky zabodávají do nohou.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když Rachel s Danem uslyšeli ten hluk, byli nahoře. Bleskově seběhli dolů, a tam mě vyděli, jak ležím na zemi, z holení mi prýští krev a potichu vzlykám.

"Claire?!", vyjekla Rachel vyděšeně..

"Nic mi není!", vyštěkla jsem přes slzy a hrabala se na nohy.

Rachel mi pomohla na nohy a odvedla mě do koupelny, kde jsem si ranky vyčistila a zalepila.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Později jsem si sedla do křesla v obýváku a líně pila čaj. Rachel s Danielem šli nahoru hrát počítačové hry. Šla bych s nimi. A taky že půjdu. Za chvíli. Koneckonců je teprve osm hodin večer. Čeká nás dlouhá noc. Vždyť jsou prázdniny.

Drobné ranky na nohou mě dosud pálily. Vymyla jsem si je a dala si na ně náplasti. Zavrtěla jsem hlavou nad tím, jak jsem se nechala unést.

Podívala jsem se z okna na zahradu. Nebyly tam žádné záhony, nic, jen obrovská travnatá plocha. Šedozelená stébla se v měsíčním svitu lehce vlnila. Jediné, co vypadalo na naší zahradě zajímavě, byl obrovský, prastarý dub.

Dívala jsem se na jeho rozložitou korunu a na mapu stínů, které pod ním rýsoval měsíční svit. Na zemi ležela spadaná vrstva listí. Není divu, je už listopad. Potřebovaly by shrabat, ale mě se nechce. Navíc, proč. Beztak tu nezůstaneme dlouho. Aspoň doufám.

Vtom jsem si všimla něčeho, nějakého stínu, jak stojí pod ním.

V bledém měsíčním jasu se něco bílého, průsvitného vznášelo pod větvemi.

Roztřásla jsem se. Mrkla jsem, a podívala se znovu. Nic tam nebylo.

Šálí mě snad smysly? Srdce mi strachy divoce tepalo. Ne, to není možné.

Melodie, která vzápětí ostře prořízla vzduch, mi málem přivodila srdeční zástavu.

S bušícím srdcem jsem došla k telefonu. Pomalu jsem zvedla sluchátko.

"Prosím"", zeptala jsem se rozechvěle.

Byla to máma.

"Claire, zlatíčko, jak se máš?"

S třesknutím jsem zavěsila. Zhluboka jsem se nadechla, ale mohutnou vlnu vzteku, kterou ve mě mámin hlas vyvolal, jsem potlačit nedokázala.

Nevšímala jsem si, když se telefon znovu rozezvučel.

Pomalu jsem došla k oknu. Se zavřenýma očima jsem rozhrnula závěs.

V duchu jsem napočítala do deseti. Až oči otevřu, všechno bude zase normální.

Velice pomalu jsem zvedla víčka.

Bílá postava dívky se opírala o strom.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hrůzou jsem vykřikla a uskočila dozadu.

Narazila jsem do židle, a ta se s rachotem převrhla.

Zatmívalo se mi před očima. V hlavě mi bolestivě tepalo.

Vtom se do místnosti vřítila Rachel s Danem v patách.

"Co to tu sakra děláš?!", rozkřikla se na mě.

Znovu se ve mě vzedmula vlna hněvu, ale strach ji nakonec umlčel.

"Něco tam by-bylo, t-tam venku... u toho st-stromu", koktala jsem a třásla se.

Rachel okamžitě zmlkla. Vždycky poznala, jak se cítím, a teď věděla, že mě něco k smrti vyděsilo.

"Co se děje?"

Daniel udělal dva rázné kroky k oknu. Prudce otevřel a vyklonil se ven. Bledé světlo mu vytvářelo kolem očí hrůzostrašné stíny.

"Nic tam není, Claire", otočil se na mě. Naštvalo mě, když to řekl. Proč se mnou jedná jako s malým dítětem?

Přejela jsem si rukou po čele. Fajn, jestli se tak snadno naštvu, tak jsem v pořádku.

Ale Rachel byla bledá jako křída a viditelně se třásla.

"Rachel, co je?" zeptala jsem se jí vyděšeně. A když neodpověděla, moje úzkost se ještě prohloubila. "Co se děje? Rachel, řekni mi to!"

"Já-já jsem tam taky něco viděla", vykoktala.

Zastavilo se mi srdce. "Cože?" polkla jsem, a mohla jsem se už soustředit jen na ledovou hroudu, která mi bleskově narůstala v žaludku. "Kdy? Cos tam viděla?"

"Rachel se zhluboka nadechla, než odpověděla. "Nějakou dívku. Mladou, myslím že mohla být o trochu mladší než my, tak na deset. Vznášela se pod tím stromem a - a když jsem se na ni podívala, rozplynula se a zbyla tam jenom mlha."

Dobře, tak tohle je trochu moc i na mě. Duch mladé dívky, která se vznáší pod stromem?

"Koukejte se obě uklidnit! Duchové nejsou! Je to blbost!" vykřikl Daniel. Ale já ho neposlouchala.

"Proč jsi mi o tom neřekla?", vyjela jsem na Rachel.

Rachel zbledla ještě víc. "Nemyslela jsem si, že je to důležité. Byla to jen chvilka, a pak už byla přyč. Usoudila jsem, že mám prostě jen bujnou fantazii, a nechala jsem to být."

"Jste blázni! Obě!" trval Dan na svém.

S Rachel jsme se na sebe podívaly.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dlouho do noci jsme to probírali, ale Dan nám nevěřil. Ale my víme, co jsme viděly. Abych pravdu řekla, vždycky jsme měly zálibu v tajemnu a na nadpřirozené jevy věříme. Ale tohle se nám ještě nikdy nestalo.

V noci jsem se dlouho převalovala v posteli, ale nemohla jsem spát. Pokaždé, když jsem zavřela oči, znovu jsem ji před sebou uviděla. Viděla jsem ji tak jasně, jako by tady stála, přímo přede mnou - vysoké lícní kosti, černé vlasy, černé oči. Oblečená ve splývavé, bílé noční košilce. Vypadala tak skutečně.

Přetočila jsem se na bok a přetáhla si polštář přes hlavu. Byla jsem k smrti vyčerpaná.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Několik dní se nic nedělo.

Dalo nám práci něco zjistit. Ale pak jsme se od místní starší generace dozvěděli děsivou pravdu: před dvaceti lety u nás v domě zešílel jeden chlap a zabil svoji desetiletou dceru Ann. Její tělo se nikdy nenašlo. Žil tam sám, jeho manželka zemřela při porodu. A ten otec byl šílenej, dával její smrt za vinu své dceři, až ji jednou ubodal nožem k smrti. Ale pak se z výčitek svědomí oběsil právě na tomhle dubu.

Takže takhle to je! Ta dívka nemůže najít klid, dokud ji nenajdou!

Po tomhle zjištění jsme začali intenzivně pátrat. Hledali jsme na netu, v knihovách, archívech i jsme vyzvídali od místních lidí. Hlavně já a Rachel. Daniel tomu ze začátku moc nevěřil, ale nechtěl nás v tom nechat. Jsme koneckonců tým.

Ale po tom, co jsme začali pátrat, se nám zjevovala často. Vídali jsme ji, jak stojí pod stromem, jak pláče. Párkrát jsme ji viděli i vyděšenou, jak utíká a křičí. To byl asi ten okamžik, kdy ji vraždil. A jednou se nám Ann ukázala i v mém a Rachelině pokoji! A navíc jí viděl i Dan. Od té chvíle nám naplno uvěřil.

Od té doby jsme se tam bály samy chodit. Byli jsme rozhodnutí najít její tělo za každou cenu! Věděli jsme, že nám nedá pokoj a tohle psycho neskončí, dokud nebude objasněna její smrt a ona nebude důstojně pohřbena se svojí rodinou.

Jednoho dne mě napadlo, že bysme ji měli zkusit vyvolat.

Koupili jsme si okultistickou desku a hned tu noc jsme šli o půlnoci pod dub. Sedli jsme si do kroužku a začali vyvolávat.

Chvíli se nic nedělo. A pak jsme zaslechli její tichý pláč. A zničehonic vystoupila přímo z dubu!

Nikdo z nás nebyl schopný se pohnout, ani promluvit. Jen jsme na ni zírali. Byla to Ann - průhledná, ale skutečná. Měla na sobě bílou noční košili, která vlála ve větru, spolu s ní se třepotaly i její dlouhatánské, rovné černé vlasy. Její křídově bílá pleť v měsíčním světle matně zářila. Jen její oči byly temné, jako dvě hluboké studny.

"Otče, ne!", zanaříkala slabým hláskem. "Otče!" zakvílela znovu. Nikoho jsme neviděli, ale věděli jsme, o čem mluví. Tohle je chvíle z toho, jak ji vraždí.

"Já za to opravdu nemohu. Já jí nechtěla ublížit", plakala.

Najednou se jí na břiše začala zvětšovat temně rudá skvrna, jak se jí vyvalily proudy krve. Neviděli jsme nůž, ale věděli jsme, že zasadil první ránu.

A najednou se začala propadat. Jednoduše se začala nořit do země.

"Prosím!", zaječela hlasem zastřeným bolestí. Ale na levé ruce se jí udělala další krvácející rána.

Byla teď ponořená do pasu, košilku měla úplně nasáklou krví.

A když jí začal krvácet i krk, rozplynula se, a my věděli, že tahle rána byla ta smrtelná.

Chvíli jsme nebyli schopní cokoliv udělat. Ale já jsem si najednou uvědomila, proč jsme to viděli, proč nám Ann ukázala právě tuhle scénu.

"Je pod tím stromem", zašeptala jsem. "Zahrabal ji pod ten strom."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nedívala jsem se, když policie vytahovala z velké části rozložené tělo, zabalené do polorozpadlého kusu látky. Ale když jsem viděla, jak ji nakládají na takový ten policejní vozík do černé folie, rozbrečela jsem se. Bylo mi neuvěřitelně těžko z toho pomyšlení, co všechno si musela s labilním otcem prožít. Psychoteror plus domácí násilí, obviňování ze smrti matky, kterou nezpůsobila. A také její posmrtný neklid. Dvacet let zoufalého snažení přivést někoho na stopu. Donutit někoho, aby ji našel.

Otočil se ke mně policista. "Myslím, že k tomu není co dodávat. Případ je tímto uzavřen." A trochu tišším hlasem dodal: "Ta maličká bude mít pohřeb za dva dny. Měli byste přijít. Vděčí vám za to, že konečně našla klid."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jedno jsem si díky ní uvědomila. Že mám štěstí, protože mám mámu, se kterou se sice hádám, ale která mě má přesto ráda.

Když mi ten den zavolala, udělala jsem něco, co by mě předtím ani nenapadlo - usmířila jsem se s ní. Omluvila jsem se jí za to, jak jsem se k ní chovala, a řekla jsem jí, že ji mám moc ráda.

A ona se mi omluvila taky. Řekla, že si až moc všímala práce, a málo nás, a požádala mě o odpuštění.

A já jí odpustila.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po obřadu jsme zůstali na hřbitově. Rozhlíželi jsme se po její rodinné hrobce a četli jména jejích předků. Byla uložená vedle matky. Matky, kterou milovala, i když ji nikdy ani nepoznala.

A najednou stála před námi, a vedle ní nějaká žena, která jí byla dost podobná - její matka. Usmívaly se. A pak se rozplynuly v mlhu.

Tu dívku jsme tu už nikdy víckrát nespatřili.