Září 2010

LINKIN PARK - NUMB

29. září 2010 v 21:27 | Kajavine |  -VIDEA

HAPPY BIRTHDAY BETY =)

29. září 2010 v 21:19 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Hoj Bety!!!

Měla jsi narozky, přejeme ti vše nejlepší =)

k narozeninám, ať se ti splní všechny sny,

hodně štěstí,

zdraví.

Ať se ti daří ve škole a hlavně ať se ti daří na kytaru =)

Vše nejlepší a nejlepší a nejlepší..................

Ti přeje vlkodračice Kajavine =)

nebo-li ...................

Laivine a Kajains =)

Doufáme že si ten vzkaz přečteš =)))))

23.9.2010 - ÚPLŇEK

28. září 2010 v 19:50 | Kajavine |  -OBRÁZKY
Tady je pár fotek ze čtvrtku 23. 9., kdy byl úplněk. Laivine, Peter a Jarda šli na lov, jako vždycky. Kajanis je drak, takže se k nákm aktivně nepřidala. Sice prý také chtěla maso, ale vždycky se uměla ovládat líp než my:-D
Laivine brzo zautočí

Jarda, náš nejstarší bratr, loví jen za uplňku (je takzvaný pasivní vlkodlak, jinak žije jako obyčejný člověk), brzo s Laivine zautočí, čekají už jen na nejmladšího bráchu, Petera.

Peter se žene k Jardovi, chystá se zaútočit.

Peter je už u nich,
A BĚŽÍ ZA KOŘISTÍ
Jarda vybíhá,

Laivine vidí kořist a zrychluje.

Laivine obchází kořist, aby mohla zaútočit ze zálohy.

Jedna z obětí...

Takhle Laivine vypadá, když se chystá zaútočit.

Laivine už nechce čekat - má hlad a chce srnku!

Good bye, srnko!


A tady nějaké obrázky z proměny.
Laivine se proměňuje.

Proměna Jardy a Petera - vepředu je Jarda, vzadu Peter.


Tak to by bylo. Jen abyste věděli, jak vypadá pravá týmová spolupráce. Jinak to fotila Kajanis, která za náma chodila v lidské podobě, protože draci nepotřebují o úplňku lovit. Nejsou závislí na krvi, ale když už lovit, tak o úplňku, kdy mají největší sílu.

A omlouváme se za tu příšernou kvalitu, ale je to focené v noci a mobilem.

SAMOTA

27. září 2010 v 18:54 | Kajavine |  -OBRÁZKY

KAJAVINE V NEBEZPEČÍ!!!

25. září 2010 v 11:03 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Ve čtvrtek jsme se spolu šly projít na hřbitov. Kajanis poslední dobou chyběla inspirace na příběh a tady ji napadlo, že bysme mohly psát příběhy o nás. Sice se neděje nic tak zajímavého, aby to bylo na příběh, ale naštěstí jsme ještě neztratily fantazii. Příběhy se dobře čtou, když jsou o skutečných postavách (i když sám příběh je smyšlený). A omlouváme se, že je to zase takové drama, ale když je tam něco akční, tak se to líp čte a je to záživnější.
Mimochodem, pamatujete si, jak jsme tady kdysi psaly o těch článcích o sebepoškozování, alkoholu, drogách apod., které měly odrazovat a varovat? Tak tohle je něco takového. Vlastně varování pro všechny holky, aby byly pořád opatrné, protože my máme vždycky všechno těžší než chlapi:-(
A abychom nezapoměly, tenhle příběh je psaný na střídačku - kurzívou je to z pohledu Laivine, normálním písmem Kajanis.



23. 9. - ČTVRTEK, ÚPLNĚK


Na hřbitov jsem se docela těšila. Laiv pořád opakovala, že "mi tam něco musí nutně ukázat". Máme rády hřbitovy. Možná to zní divně, ale nám dodává sílu klid mrtvých.

Z domu jsme odcházely asi ve čtyři. Předtím jsem se zamaskovala tak, aby mě nikdo nepoznal. Mám přírodně vlnité, černé vlasy a nechodím nalíčená (snad kromě řasenky), takže tohle byla velká změna. Vzala jsem si rovnou blond paruku, navíc s ofinkou, jakou normálně nemám, černobílou krátkou sukni, černobíle pruhované podkolenky, konversky, světle zelenou košili a kolem krku modrý šátek. Na hlavu jsem si narazila černou kšiltovku a sluneční brýle a nikdo mě nepoznal.

Na hřbitově byl klid, jako obvykle, Potkali jsme jen pár starších lidí, kteří se procházeli mezi náhrobky.

Pak mě napadlo, co že mi to vlastně Laiv chtěla ukázat?

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dovedla jsem Kajanis k velkému kříži, pod kterým vždy odpočívám, ukázala jí obě lavičky, zavedla ji ke zvláštnímu hrobu ukrytému mezi stromy tak, že připomínal svatyni, provedla jí všemy vchody a ukázala jí všechny ostatní oblíbená místa.

Zdálo se mi, že ji to zajímá, a tak jsem jí vysvětlovala, že nikdy nesmí stoupnout na hrob, protože to nosí smůlu, že ty malé kopečky jsou hroby vojáků a další zajímavosti. Pak jsem jí řekla, ať zavře oči a skusí přečíst to, co je vyryté na jednom hrobu. Přejížděla prsty po písmenech, několikrát se vrátila a nakonec se jí podařilo to přečíst.

Párkrát jsme se i vyfotily. Nikdo nám nebude věřit, že tohle je moje sestřenka. To oblečení a paruka ji strašně moc změnily.

Kvůli té blond paruce jsem s vedle ní připadala jako šedá myška. Ještě štěstí, že opravdu není blondýna a nějaká barbie, to bychom spolu moc nevycházely. Ale takhle nejsme jen sestřenky, ale spíš nej kámošky. Ten pocit nás hřál u srdce.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stály jsme u toho kříže a já se dívala na mihotající se plamen svíčky. Líbilo se mi, jak kolem vytváří poskakující stíny. Kroutily se jako háďátka a byly překvapivě jasné, a já pochopila, že už tu musíme být aspoň půl hodiny a že už se pomalu začíná stmívat.

Najednou jsem viděla, jak Laivine celá zjihla. Podívala jsem se po směru jejího pohledu a spatřila obrovský, zářivý kotouč couvajícího měsíce.

Cítila jsem, jak se mi žíly plní novou, nespoutanou silou a pochopila jsem, že Laiv se cítí stejně. Šila sebou, a já věděla, že touží po tom rozeběhnout se a dát volnost nahromaděné energii. Byla jsem na tom úplně stejně, ale vždycky jsem dokázala svou zvířecí půlku líp ovládat a držet pod kontrolou.

Napadlo mě, jaké je štěstí, že jsme si před odchodem z domu daly maso, jinak bysme teď dostaly hlad po mase a krvi.

Už jsem nemohla jenom stát. Rozeběhla jsem se a Laiv za mnou. Viděla jsem ji, jak mě pronásleduje, jako dravec kořist a cítila jsem, jak se mě zmocňují zvířecí instinkty. Moje tělo a země splynuly v jedno. Řítila jsem se příšeřím, přeskakovala náhrobky a cítila divokou, nespoutanou radost. Ve chvílích, jako je tahle, dokážu cokoliv.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Lidská logika mi vynechávala. Kajanis přede mnou se měnila v prchající strnu. Vydala jsem hrdelní zavrčení a ještě přidala. Vnímala jsem, jak se napíná každý sval mého těla. Svět se míhal kolem mě. Na můj nos útočily okolní vůně. Byla jsem šťastná.

Najednou jsem spatřila, jak Kajanis přede mnou spomaluje. Pocítila jsem tíživé zklamání, když jsem také zpomalila a uklidnila bouřící instinkty. Celé moje tělo protestovalo. Pořád jsem měla až moc síly. Ještě jsem nechtěla přestat.

Ale pak jsem viděla důvod, proč zastavila. Přímo před námi, stranou od ostatních hrobů a těstě vedle hřbitovní zdi, kopali nový hrob tři chlápci, cikáni.

Rychle jsem se zklidnila. Moje zvířecí půlka se zklidnila a zase jsem to byla já.

Ale něčeho se ne a ne zbavit. Nepříjemného tušení.

Něco tu nebylo v pořádku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když jsem před sebou uviděla ty tři, zastavila jsem a modlila se, aby to Laiv pochopila. Byla tak rozvášněná, že bych se nedivila, kdyby mi skočila po krku. Nebylo by to poprvé.

Ti chlapi se na mě podívali a já byla najednou ráda, že jsem v převleku. Můj šestý smysl mě před NĚČÍM varoval. Prostě se mi nelíbilo pomyšlení, že by měli vědět, jak vypadám, i když nevím proč.

Zničeho nic jsem zatoužila zase se rozeběhnout, uniknout před tím něčím, protože jsem se cítila ohrožená. Nehrálo mi to.

Ale donutila jsem se zůstat stát a počkala jsem na Laivine. Podle toho, jak strnule ke mně došla, jsem pochopila, že to taky cítí.

Netoužila jsem po ničem jiném, než se odsud dostat.

"Pojďte sem za náma, holky", řekl jeden z nich. Znělo to slizce a nebezpečně.

Vyděšeně jsem sebou trhla. Co to má být?

Od normálního kluka bych to brala jako kompliment. Zmateně jsem se usmála, ale nevěděla jsem, co mám dělat.

Rozhodla jsem se poslechnout svoji intuici, šestý smysl. Už mockrát nám zachránily krk. A jestli to cítíme obě, něco nám hrozí.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Celá jsem se otřásla při zvuku jeho hlasu. Ve vzduchu se vznášel pach strachu a já věděla, že patří Kajanis. Aha, takže to taky cítí. Ti chlápci nic netušili, ale já ji znám až moc dobře.

Už jsem se nemohla ovládnout. Moje nohy se zničehonic začaly pohybovat. Obešly tu jámu a mířily k bráně hřbitova, nesly mě pryč od nich.

Spíš jsem cítila než viděla, že Kajanis vyrazila za mnou. Už jsem se jim ztratila mezi náhrobky, ale slyšela jsem ty tři, jak trousí další nechutné poznámky a najednou jsem věděla, co má ten pocit znamenat. Už vím, co nám od těch chlapů hrozí.

Vyřítila jsem se pryč od nich. Byla jsem zosobněná panika. Kajanis, jakmile ji už taky nemohli vidět, vyrazila za mnou.

Bok po boku jsme oběhly malý kostelík a už před námi byla brána ze hřbitova. Za ní byl chodníček, lemovaný vysokými, zežloutlými kaštany. Jak bezpečně to těď všechno vypadalo.

Zastavila jsem se přímo před brankou a snažila se popadnout dech. Kajanis se zhluboka nadechla a ohlédla se. Podívala jsem se tam a srdce se mi zastavilo úlekem. Ne! Ne, to prostě nemůže být pravda! Srdcem mi projel mrazivý osten strachu.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Blížili se! Mezi náhrobními kameny jsem viděla rudé tričko. Byl to jeden z nich! Šel rychle - až moc rychle na to, abychom měly pochybnosti o tom, že nás pronásleduje.

Jako by mi srdce sevřela ledová pěst. Něco jsem zakřičela na Laivine a vyrazily jsme skrz bránu. Nedívaly jsme se, ale cítily jsme jeho pohled, a bylo nám jasné, že nás viděl utíkat.

Neodvažovaly jsme se podívat, jestli beží za námi i mimo hřbitov. Bežely jsme spadaným listím a ostře zahly doleva, podél stěny hřbitova.

Cítila jsem bezmezný strach, ale taky únavu. Nedostával se mi vzduch. Kolem nikdo nebyl. Napravo bylo rozlehlé pole, nalevo se míhala stěna hřbitova. Kus před námi byla taky. V rohu byla brána zpět na hřbitov.

Už jsem prostě nemohla. Zastavila jsem a zuřivě lapala po dechu. Věděla jsem, že jsem teď díky adrenalinu bežela mnohem rychleji. Ale nic není zadarmo. Za tuhle krátkou výhodu pak platíme únavou.

Laiv se vedle mě držela za břicho a nebyla na tom o moc líp než já.

Nikoho jsme neviděly, ale moc mě to neuklidnilo.

Měla jsem strach. Měla jsem hrozný strach.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kajanis už nemohla a já taky ne. Bály jsme se. Opíraly jsme se o zeď a snažily se uklidnit. Naše zvířecí já už bylo pod kontrolou, ale pořád jsme cítily instinkty. Něco nám ale říkalo, že aspoň prozatím jsme v bezpečí.

"Pronásledujou nás?" klepala se Kajanis.

Podívala jsem se zpátky a zavrtěla hlavou. "Myslím, že ne," vydechla jsem.

Kajanis už se zdála docela klidná. V tu chvíli jsem jí záviděla. Jak to, že se umí tak dobře ovládat? Já jsem nebyla vůbec schopná uvažovat.

"Musím vědět, kde jsou," zašeptala. "Já to ptostě MUSÍM vědět!"

Vyvalila jsem oči. "Ty se tam chceš VRÁTIT?! To snad nemůžeš myslet vážně!" zařvala jsem. Bylo mi srdečně ukradené, jestli mě někdo usliší. Vlastně jsem spíš chtěla, aby mě někdo slyšel.

Nějaký normální člověk.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznala jsem, že je Laiv rozrušená a tak jsem se ji rychle pokusila uklidnit, než začne hysterčit. Abych řekla pravdu, ani já jsem na tom nebyla zrovna dvakrát nejlíp, ale snažila jsem se nedat to najevo. Už kvůli Laiv. Musí vědět, že aspoň jeden z nás zachoval chladnou hlavu.

"To nejhorší, co můžeš udělat, když tě někdo pronásleduje, je to, že ho ztratíš z očí. Dáš mu tak příležitost, aby ti vpadnul do zad!" vysvětlovala jsem jí rychle.

Sklonila jsem hlavu. Lomcovaly mnou protichůdné myšlenky. Na jednu stranu jsem toužila utéct od nebezpečí. Myslím, že kdybysme proběhly hřbitovem (jsem si jistá, že bysme to zvládly rychle), do města by za náma nešli.

Ale na druhou stranu - byla jsem upřímně zvědavá. Věděla jsem, že bych si ještě pěkných pár týdnů říkala, co vlastně byli zač, kdybysme teď utekly a nezjistily to.

Zvědavost je doslova vražedná. Spousta lidí už určitě umřela proto, že v nepravou chvíli byli zvědaví.

Jenže  zvědavost je pokrok. A navíc, přináší poučení. Když jste byli třeba dvouleté dítě, taky jste se ze zvědavosti opřeli např o kamna. Spálili jste se. A už jste věděli, že tohle nemáte dělat.

Upřela jsem pohled na měsíc a cítila jsem opět zvláštní mravenčení. Cítila jsem novou sílu.

Pořád jsem se bála, ale už jsem to dokázala zvládnout. Jen tak něčeho se nezaleknu. Jsem drak.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když Kajanis vyslovila tu větu, nejdřív jsem nevěřila vlastním uším. Ale když mi pak podala to vysvětlení, muselu jsem uznat, že je to logické.

Jenomže znám Kajanis dost dobře na to, abych poznala, že z velké části je to taky zvědavost.

Ale to jsem já taky.

Váhavě jsem přikývla. Společně jsme došly k druhé brance a vešly dovnitř.

Pomalu jsme se plížily mezi hroby, nervy napjaté k prasknutí, každý sval v pohotovosti. Byly jsme připravené okamžitě vyrazit jako blesk.

Opět jsme trochu probudily své zvířecí já. Zostřené smysly a pohotovější jednání nám poskytovalo výhodu, ale zároveň jsme musely pořád ovládat své, ve zvířecím stavu mnohem impulzivnější chování.

Nemohly jsme se proměnit, protože za 1. vlk na hřbitově je docela nápadný a někdo by akorát ještě zavolal odchytovku, a za 2., i kdyby si nevšimli mě, tak Kajanis určitě. Zkuste si přehlídnout třímetrového draka! A vznést by se taky nemohla, protože z města by lidé viděli velký tmavý bod, jak vylétává z hřbitova.

Očima jsme propátrávaly každičký kout, jestli nezahlídneme nějaký pohyb, nebo třeba to červené tričko.

Zdálo se nám, že každé křupnutí větvičky a zašumnění listí je strašně hlasité.

a najednou, jako bysme uslišely nějaké hvízdnutí, přímo za námi! Jako na povel jsme se otočily a dívaly se do křoví. Cítila jsem, jak moje tělo zaplavuje adrenalin. Táhle jsem zavyla, skoro jako bych byla ve své vlčí podobě a vyrazila jsem zase zpátky k bráně.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když se ozval ten zvuk, naskočila mi husí kůže. Na podpadku jsem se otočila a vyrazila jsem do tmy.

Bylo už šest, stíny se prodlužovaly a já měla jako člověk strach. Ale jako drak jsem byla naprosto ve svém živlu.

Zdálo se mi, že zářící měsíc nás střeží. Jako by na naší straně stála sama příroda.

Řítila jsem se nocí, mezi náhrobky a cítila jsem se silná. Jako vždy, když jsem se rozeběhla a zcela jsem se poddala svému zvířecímu já. Pocítila jsem dobře známou radost z rychlosti.

Najedou se jeden náhrobní kámen ocitl přímo přede mnou. Potlačila jsem výkřik, odrazila jsem se a v nádherném oblouku jsem se přes něj přenesla.

Když jsme konečně dorazily do města, stěží jsme popadaly dech.

Ještě hodnou dobu jsme se ohlížely, jestli za námi nejdou, ale na veřejnosti jsme byly v bezpečí. uklidnily jsme zvířecí půlky, vmísily se do davu a rychlým krokem zamířily domů.

Za chvíly už jsme zase běžely. Běžely jsme, dokud jsme zase nebyly na sídlišti. Běžely jsme, dokud jsme nevyběhly schody až k našemu bytu.

Obestřela nás hřejivá náruč bezpečí.



EVANESCENCE:-D

24. září 2010 v 21:43 | Kajavine |  -VIDEA


PŘÁTELSTVÍ, LÁSKA A SMRT

24. září 2010 v 15:03 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Hoj pokusíme se napsat příběh který je romantický,ale smutný,domluvily jsme se že jsem šťastná láska a podobně NEPATŘÍ, že jde vše z kopce dolů, vše musí být jen v černobílých barvách, samozdřejmě že je svět krásnej, ale sem se to nehodí a tady téměř vše končí tragicky, nestaštně a podobně, nikdy už nebudem psát o šťastných srdcích, které spolu jsou až do smrti, to je jen v pohádkách, co si někteří myslí, takže nic takového.

Příběh bude vyprávět dívka jménem Jana:

TEROR VE TŘÍDĚ

Ahoj, jmenuji se Jana, chci vám říct příběh co se stal mě před dvěma lety,kdy mi tehdy bylo patnáct let.

Můj příběh začíná ve škole,nikdy jsem nebyla milovaná mezi spolužáky a i ostatní děti, nikdy mě neměl nikdo rád, ani si mě nikdo nevšímal.

Učitelé byli na mě hodní, ale nemohla jsem si s nima povídat, když bylo nejhůř, neměla jsem s kým jít ven, s někým se smát, nic takového u mě neexistovalo.

Seděla jsem sama v první lavici a musela snášet pošťuchování, házení po mě nečím od vzadu sedících spolužáků.

Tomu se říká u mě deprese, deprese ze školy, hlavně spolužáků a nafrněnejch barbie spolužaček, nedalo se to řešit jinak než řezáním.

Řezáním do ruky, od zápěstí až po celou vřetení kost, nezbývalo nic jiného než nosit potítka nebo emo rukavice.

Právě když skončila škola, řekla jsem si že si pujdu odpočinout na hřbitov, sebrala jsem si saky paky a šrádala jsem si to ke hřbitovu.

SETKÁNÍ

Když jsem procházela mezi náhrobky, všimla jsem si mladého chlapce, mohl být tak stejně starý jako já, prohlížel si náhrobní desky,stejně jako já.


Nevím, asi si mě nevšiml, nechala jsem ho být a šla jsem si sednout na lavičku,která je nejlíp schovaná mezi temnými hřbitovními stromy, je v rohu hřbitva u prastarých hrobů.

Jen tak jsem na chvilku zavřela oči, když vtom jsem zaslechla, jak někdo řekl "Ahoj".

Oči jsem v blesku otevřela a vedle lavičky stál ten kluk co se procházel mezi náhrobky, koukala jsem na něj a nic neřekla, on řekl:

"Ahoj" usmál se měl na sobě černé džíny, černobílé konversky se zebrovitě pruhovanýma tkaničkama a černou mikinou s potiskem emo kluka, měl černé vlasy a zelené oči.

"Jmenuji se Adam, viděl jsem tě jak jdeš sem, tak jsem šel za tebou"

Vzpamatovala jsem se a odpověděla jsem mu "Ahoj, no já se jmenuju Jana a taky jsem tě viděla jak chodíš mezi náhrobky", tak divně jsem se ušlíbla

Adam:"Můžu si sednout??" Já:" J-jo můžeš," trochu zmateně jsem mu přikývla

Adam:"máš stejný styl jako já"      
  
Já jsem přikývla.

Adam: "Nevadí ti si se mnou povídat? Já můžu klidně odejít, jestli chceš."

Já: "Ne, to je dobrý, jen mě překvapuje, že si vůbec s někým povídám a že ty se chceš se mnou bavit."

Adam: "Tak koukám že jsme ta tom stejně."                     

Já:"Hmm, asi jo."

S Adamem jsme prokecali na hřbitovní lavičce 3 hodiny a pořád to nebylo dost.

Každý den jsme se scházeli na hřbitově, ve městě,v nedalekém lesíku, chodili jsme spolu na louky, do lesů, na pole a dělali blbosti

Nic lepšího se nemohlo stát, Adam byl můj největší a nejlepší kamarád, kterého jsem si vždy přála.
A z velkého přátelství se stala velká láska.
SMRT

Na tento večer do své smrti nezapomenu.

Večer jsme se šli s Adamem projít po pěšince na louku, bývají tu večer jeleni a srny, tak jestli náhodou nějakou neuvidíme.

Povídali jsme si, jak je to krásné, že je pátek a že zítra na sebe budeme mít hodně času, protože jsme se domluvili, že pojedem k Adamově babičce, která mě chce poznat.

Že budem spolu běhat po lesích a vylezem na nějakou skálu, budem pečovat o nově narozená jehňátka, budem babičce pomáhat a dělat i nějakou tu společnost.

Adam mi řekl, jak mě má moc rád, že mě miluje, zastavili jsme se a ve tmě se na sebe dívali.

Tu se ozval výstřel a Adam mi padl do náruče a strhl mě s sebou na zem.

"To ne!!!"zařvala jsem. Adam měl prostřelená záda na levo u srdce.

Měla jsem ruce od krve.

"Adame!!" vzlykla jsem. Slyšela jsem jeho zarážející se dech.

Adam: "M--m-mmmilu-j-j-ju   ť-ť-ť________________________________

Adama omylem zastřelil myslivec v domění, že jsou to srny, nikdy na tebe nezapomenu, myslivec byl zatčen za nedomění že to jsou lidé, chodim za Adamem každý den na hřbitov, nezapomenu na něj.



SAMARKA,PROČ JI VŠICHNI TAK ODSUZUJÍ??

22. září 2010 v 21:11 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Hoj tak zde vám napíšeme náš názor o hororové postavičce Samaře, jaký na ni máme názor.

Fain tedy začnem:

Pořád nechápeme proč Samarku všichni diváci u TELEVIZE TAK ODSUZUJÍ!!

Ona za to nemůže že je jiná

Nechce ubližovat,ale je to tak, její to tak souzeno že se ji lidé bojí i zvířata

Byla smutná,koho by bavil tento život!! ona to měla těžké!!

Přece každé dítě chce perfektní Maminku i Tatínka,možná maminka ji měla ráda,ale tatínek se zajímal o jejich závodní koně

Samaře to bylo líto,chtěla mateřskou péči od svého tatínka,ale od něho ji nedostla, od maminky jen z části, dokuť Samarka nerostla.

Když ji bylo deset,její matka z ní cítila zlo, a tak ji hodila do studně.

Samarka nebyla zlá,dělala jen vše pro to aby ji měli rodiče rádi a aby jsi ji všímali,chtěla i kamarády, ty se ji nedostávali, ani jeden kamarád

Měla težký život i kdyby měla lepší rodiče,ty by ji pochopili a ne jako tito!!

Nechápem proč si ji Ann Morgenová adoptovala,když se o ni nedokázala normálně postarat,když ji Samarka měla tolik ráda!!

Její duch nedostal klid protože nedokázala zapomenout co ji její nejmilejší mátinka udělala

Kvůli její nespavosti byla pořád zavřená někde v blázinci,chudinka,nemohla za to jaká je!!

CHtěla aby ji měli lidi rádi a oni se ji báli a nenáviděli jí!! proč?? že byla jiná než ostatní??

Tohle nikdy nepochopíme,mi máme jasno Samarku máme mooooc rádi a chápeme ji


                                                             I LOVE SAMARKO ♥♥♥          KAJAVINE

OBRÁZKY PŘÍRODY A HŘBITOVA

22. září 2010 v 20:45 | Kajavine |  -FOTKY



ANDĚLÉ

13. září 2010 v 10:20 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Andělé jsou našimi strážnými a každý z nás ho má,dávají nám pomoc a opatrují nás.

Andělů je mnoho druhů ti hlavní jsou: Anděl Strážný
                                                              Anděl Lásky
                                                               Anděl Smrti.......
A mnoho dalších =)

tady máme nějaké obrázky Andělů =) snad se vám budou líbit =)

SÍLA ŽIVOTA

12. září 2010 v 15:44 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Sorry, jestli vás to už nudí, ale nějak se nám zalíbilo téma zombie - přijde mi, že tady je inspirace nevyčerpatelná:-D Kdyžtak do komentářů napiště, že už bysme toho měly nechat, OK?

Jinak je to článek o patnáctileté Monice, která si vyjede na vyjížďku na svém koni Skautovi, ale přepadnou ji zombie a ona se musí dostat z lesa. Civilizace je jejich jediná naděje na záchranu.



Monica seděla v chladivé trávě a pozorovala svého šestiletého ryzého valacha Skauta, jak se se skloněnou hlavou pase. Pomyslela si, že život nemůže být krásnější.

Ale pak uviděla, jak zapadá slunce a její dobrá nálada trochu poklesla. Už se musí vrátit domů. Cesta zpátky jí beztak zabere aspoň dvě hodiny.

S povzdechem se zvedla, dala Skautovi sedlo a uzdečku. Zrovna utahovala podbřišník, když si uvědomila, že na místě, kde ještě před chvílí seděla, si zapoměla mobil. Pomalu k němu šla, když vtom Skaut za jejími zády úzkostlivě zařehtal a začal se točit dokolečka.

Vystrašeně ho sledovala. Takhle se nikdy nechoval. I když byl statný a měřil bezmála metr osmdesát, byl to kliďas a dobrák od kosti.

A najednou se přímo za ní v křoví ozval příšerný šramot a zvuk praskajících větví, jako by se tamtudy řítilo nějaké divoké zvíře.

Monica se rozeběhla ke Skautovi ve strachu, že se odtamtud vyřítí divoké prase. Slyšela už historky o tom, že mohou člověka vážně zranit. Ale mýlila se. Divoké prase nikdy nemohlo být horší než to, co vyběhlo z křoví zrovna ve chvíli, kdy vsunula nohu do třmenu.

S odporným řevem se k ní řítilo asi šest zombie.

Skaut se znovu snažil rozeběhnout, a Monica samou hrůzou málou omdlela.

Pak se v ní ozval pud sebezáchovy. Prudkým švihem se vytáhla do sedla a divoce Skauta pobídla. Vyrazil rychlým cvalem pryč z mýtiny.

Křečovitě zaťala nehty do přední rozsochy, jak se snažila udržet v málém, plochém skokovém sedle. Strachy se jí zatmívalo před očima. Takhle rychle ještě nikdy nejela. S každým nárazem Skautových kopyt ze sedla vyskočila o kousek výš.

Ne! Nesměla spadnout! To by znamenalo jistou smrt.

A pak se přímo před ní vynořil spadlý kmen. Větve čnící do stran byly stejně vysoko jako Skautova hlava a ona věděla, že tohle nezvládnou. Nikdy nezvládnou vyskočit tak vysoko, aniž by vyletěla ze sedla.

A pak se Skaut najednou prudce odrazil zadníma nohama, vznesl se a vzápětí tvrdě dopadl.

Náraz ji katapultoval na Skautův krk. Zoufale hrábla po koňské hřívě, přečemž pustila otěže westernové uzdečky. Ty se okamžitě rozlétly do stran a vlály za nimi. Monica věděla, že je jen otázkou času, než se o něco zachytí.

Snažila se posunout zpět do sedla, ale Skaut jí nevědomky pomohl sám, když zvednul hlavu, aby si změřil další kládu, která jim stála v cestě.

Seděla zase tam, kde mělo, ale nebylo jí to pranic platné. Jednou nohou šmátrala po třmenu, rukou se snažila chytit otěže.

A najednou byl kmen před nimi. Monica se vykašlala na třmeny, předklonila se a snažila se, aby tentokrát seděla pružně.

Nemohla ale tušit, že Skaut zavadí o větev. Vylétla ze sedla a přistála tvrdě na zemi. Instinktivně se schoulila do klubíčka, aby se chránila před tvrdými kopyty.

A Skaut se zastavil a čekal na ni. Třásl se a byl zpěněný, ale čekal na ni. V tu chvíli si znovu uvědomila, jak úžasný kůň to je.

Rychle se zvedla a vyškrábala se do sedla. Pevně uchopila otěže a zaujala správný sed. Pobídla Skauta do klusu a ohlédla se. Zombie už je zase doháněly. A bylo jich víc, možná třicet. Sprintovaly přímo k nim!

Potlačila výkřik a pobídla Skauta do trysku, načež kůň pod ní okamžitě zrychlil.

Snažili se zombie utéct ještě dlouho a Monica cítila, že Skautovi docházejí síly. Nebyl na takové šílené tempo zvyklý a Monica na okamžik dokonce pocítila výčitky svědomí. Pak se ale vzpamatovala. Jestli chtěli oba žít, bylo to nutné. Teď nebyl čas brát na něj ohledy. Zchromnutí bylo pořád lepší než sežrání zaživa. To musel vědět i Skaut.

Jenomže právě doběhli na konec lesní cesty. Přímo před nimi byla vysoká, téměř kolmá skála.

Skaut se zastavil a zombie byly vmžiku všude kolem nich. Jedna skočila Skautovi po hlavě. Ucuknul, ale podařilo se jí přetrhnout jednu lícnici. Skaut zaržál, udidlo mu vypadlo z huby a celá uzdečka mu sklouzla z hlavy.

Monica odhodila otěže, potlačila výkřik bolesti, když ji jedna z nestvůr kousla do nohy a pobídla Skauta ke cvalu. Kůň se vzepjal, aby unikl z dosahu běsnících monster, dopadl zpátky a vykopl zadníma nohama. Schytala to jedna zombie - kopytem rovnou do hlavy. Monica slyšela  zvuk praskajících kostí. Náraz ji odhodil několik metrů daleko, kde zůstala ležet.

A pak už Skaut vyrazil přímo mezi stromy. V šíleném tempu se proplétal mezi stromy a Monica se jen zoufale držela.

V dálce viděla světlo a pochopila, že se blíží konec lesa, jejich spása. Na otevřeném prostoru bude moct běžet mnohem rychleji a konečně je setřást.

Světlo ji na chvíli oslnilo. Ale když se její oči, zvyklé na přítmí lesa, přispůsobily, pochopila, že už mucí být skoro noc - nejméně osm hodin večer.

Pocítila strach. Došlo jí, že vůbec neví, kde jsou. Samým strachem ji ani nenapadlo namířit Skauta k domovu. A vesnice (byť hodně malá) byla jejich naděje. Až tam si zombie netroufnou. Na to je jich moc málo.

Postavila se ve třmenech a ohlédla se. To, co viděla, jí vyrazilo dech - za nimi běželo alespoň šedesát zombie. Museli je "sbírat" po lese.

Ale pořád jich nebylo dost na to, aby vtrhli do vesnice.

A najednou Skaut zpomalil do cvalu. Nestvůry se začaly okamžitě přibližovat závratnou rychlostí. Pochopila, že už opravdu nemůže.

Pokusila se ho pobídnout, ale nereagoval.

Monica polykala slzy. Takže tu oba zemřou. Už nemají dost sil na to, aby se zachránili.

Ale zombie taky zpomalovaly. Viděla na nich, že jsou vyčerpané. Dlouhé pronásledování je unavilo a hladověly už moc dlouho. Pomalu, ale jistě se blížily stavu, kdy budou jen bezmocné rozkládající se hromady masa, které nemůžou umřít.

"Vydrž, prosím. Už jen chvilku. Ony už zpomalují, vidíš?" zašeptala Monica Skautovi do ucha. Zastříhal jimi a opět zrychlil. Sáhl do nějaké zásobárny a zombie okamžitě nechali daleko za sebou.

"Výborně, to je ono!" zaradovala se Monica.

Trvalo dlouho, než se odvážila ho zbrzdit. Zombie musely být daleko za nimi. Teprve teď, když vyrazil jen pomalým klusem, se zorientovala a pobídla ho k domovu.

Asi po deseti minutách si uvědomila, že Skaut trhá nervózně hlavou.

Ohlédla se a ve skutečnosti ji nepřekvapilo, když za sebou uviděla ty nestvůry.

Ona a Skaut museli být jediný zdroj potravy široko daleko. Zombie už musely být tak vyhladovělé a zoufalé, že je dál pronásledovaly.

Viděla je, jak se pomalým, trhavým a viditelně neohrabaným během přibližují. V téhle fázi už byly docela slabé, pomalé a těžkopádné. Ale pořád to byli zabijáci.

Pobídla vyčerpaného Skauta ke cvalu. Snažil se, ale za chvíli zase zpomalil, nejdřív do klusu a pak i do kroku. Otočil hlavu a díval se na ni, jako by říkal, že ho to mrzí. I ten pohyb jako by pro něj byl namáhavý. Pochopila, že je na pokraji zhroucení.

"To nic, hochu", poplácala ho. Seskočila a snažila se nevnímat zombie, které se blížily. Sice neběžely ani 20km v hodině, ale blížily se.

Neobratně rozepnula přezku podbřišníku a sundala Skautovi sedlo. Pohodila ho na zem a plácla ho po pleci.

"Co myslíš? Zvládneš utéct, když mě nebudeš muset nést?" promluvila na něj povzbudivě a rozeběhla se. A opravdu, kůň ji vysíleně následoval.

Netušila, jak dlouho takhle běželi, ale věděla, že zombie v tomhle stádiu budou slábnout pořád rychleji. Nakonec se jen unaveně ploužily kulhavým krokem.

Vyšplhali se na nízký kopec a před Monicou se asi v kilometrové vzdálenosti objevily kouřící komíny. A když byli nahoře, konečně rozpoznala jednotlivé domy. Nemohlo jich být víc než čtyřicet, ale pro ně znamenaly bezpečí.

Za ní se ozval řev. Zombie věděly, že mají poslední příležitost ji chytit, jinak umřou hlady. Najednou se zase rozeběhly. Šíleným tempem se blížily přímo k nim!

Monica vykřikla hrůzou. Skaut zaržál a zdálo se, že chytl druhý dech. Díky adrenalinu dokázal to, co by jindy bylo za hranicí jeho možností.

Monica na něj vyskočila, a jen tak, bez sedla a uzdečky, ho pobídla do cvalu. A on zrychlil. Do běhu dával celé své srdce. Bojoval nejen za sebe, ale i za ni, za jejich životy.

Monica se přidržela hřívy a ohlédla se. Monstra je doháněly.

Ale už byli u vesnice. Monica pořád čekala, kdy se otočí, kdy to vzdají, ale zdálo se, jako by pořád zrychlovaly. A Skaut se jim snažil utéct, až zase běžel tryskem.

Vlétli spolu mezi domy, zombie pořád v patách. Rozlily se v ulici jako povoděň smrti.

Monika zakřičela ze všech sil. Viděla, jak z blízké stodoly vybíhají lidé s vidlemi a z plicejní stanice policisti, kteří okamžitě vytahují zbraně.

Zombie už byly víc mrtvé než živé. Neměly šanci. Během chvilky se všechny rozpadly na hromádky popela.

Monica pocítila divokou radost. Zvládli to! Utekli jim.

A najednou se pod ní Skaut skácel.

Náraz ji vyhodil ze hřbetu. Odkutálela se stranou a tvdě narazila na stěnu domu, tváří k zemi. Bradu i ruce měla poškrábané od štěrku a v noze jí bolestivě tepalo.

Ztěžka se zvedla a upřela na Skauta kalný pohled. Dýchal zrychleně a mělce, jakoby v posledním tažení. Hrdlo se jí sevřelo hrůzou.

"Skaute," zašeptala a doplazila se k němu. Položila mu zkrvavenou ruku na rozpálenou šíji. Ani nevnímala, jak jí stékají slzy a dopadají na jeho srst, kde se třpytí jako perly. Vnímala jenom hrozný strach, že o něj přijde.

"Prosím," dusila se. "Nesmíš mě tady nechat! Dokázal jsi to. Zachránil jsi nás oba. Nesmíš mi teď umřít! Prosím!"

Jeden muž odběhl zavolat veterináře. Statkářka odešla a vrátila se se zahradní hadicí. Pustila přívod studené vody a svlažila ho. Monica viděla, jak z koňského těla stoupá pára.

Skaut, doteď děsivě nehybný a se skelným pohledem, najednou zvedl hlavu a potichu zaržál. Monice poskočilo srdce. Sledovala, jak se zkouší postavit, a do očí se mu vrací jiskra, ta, kterou tak dobře znala a která jí vždycky dokázala zvednout náladu.

Nevšímala si sousedky, jak jí říká, že by se na ni měl podívat doktor. Rozeběhla se ke svému koni a objala ho kolem krku. Zafrkal a jí do očí znovu vhrkly slzy.

Ale tentokrát to byly slzy radosti.



ZASE ŠKOLA...

5. září 2010 v 20:31 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Tak je to zas tady: škola. Hodiny proseděné na nepohodlné židli v lavici, poslouchat žvanění učitelů, ranní vstávání, málo času na koníčky, šprtání nudných, nezajímavých a v životě naprosto nepotřebných článků napsaných v hnusných učebnicích - mohl by mi někdo vysvětlit, co jsem komu udělala?!

Snad jediná světlá věc na celé téhle prudérii je kontakt s kámoši.

Jinak vstávat v šest, chodit brzo spát, každý den se tahat s několikakilovou taškou plnou pitomých učebnic a sešitů, a především, vědět, že venku ubíhá život a vy byste mohli být tam (!!!), mi přijde jako skutečné mučení.

Když jsem letos přišla do školy a uviděla rozvrh, myslela jsem, že mě spolužáci budou křísit. Je zajímavý, že nám dospěláci pořád cpou do hlavy, že máme mít zájmy a nemáme sedět doma, ale nakonec nám na to ani nedaj čas - a pak se divěj, že když máme konečně chvilku, kdy se nemusíme učit, tak si radši s chutí odpočineme!

No nic - nejsme sice nejlepší ve třídě, ale jinak do docela zvládáme. Nějak to přežijte a napište komentík, díky!:-D

P.S. Tuhle část školního řádu mám ráda - žáci jsou povinni docházet na nepovinné předměty! :-D