Červenec 2010

NA JEDNÉ LODI

12. července 2010 v 11:29 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Tenhle příběh nás napadl díky té neustálé "válce" emařů a hip-hoperů. Mimochodem, je to  dnešní doba, ale jako v článku Boj o přežití - normálně tu žijí zombie, ne mezi námi, ale v lesích a podobně a často jsou jejich útoky na města a tak. Jinak je o patnáctileté emařce Michelle (to se mimochodem vyslovuje "myšel"), která se za dramatických okolností setká s o rok starším hoperem Tomem, vůdcem party, která ji šikanuje. Ale pokud chtějí přežít, musí táhnout za jeden provaz...
P.S. Omlouváme se za ty někdy až moc poetické výrazy:-D A zanechte pls. komentáře.



Michelle měla náladu pod psa. Seděla v nepohodlné lavici a se staženým žaludkem čekala na zvonění oznamující konec dnešního vyučování.

Měla strach.

Měla hrozný strach.

Po očku se koukla na čtyři kluky sedící v lavicích v řadě vedle ní - Michael, Lukas, Taylor a Tom, jejich vůdce. Když hlavu otočil směrem k ní, pohotově ucukla. Nechtěla, aby si všiml, že ho pozoruje. Chtěla být jen neviditelná. Nic víc.

Rozhlídla se po třídě. Každý měl někoho. Celá třída, celá škola se skládala ze skupin kamarádů. Ona jediná něměla nikoho. Nikoho, vůbec nikoho, v celým tomhle všivým městě. Žádné kamarády. Žádné příbuzné. Nikoho.

Její máma umřela, když jí bylo deset. A z jejího táty se kvůli tomu stal alkoholik. Pořád na ni jen řval, mlátil ji a schazoval. Bylo mu jedno, jestli ten den vůbec přijde domů, jestli odejde uprostřed noci, jestli se řeže, kouří, pije nebo bere drogy. Svěřit se mu o šikaně bylo stejně účinné jako rozmluva s pouliční lampou.

Cítila, jak ji v očích pálí slzy. Sklonila hlavu a nechala černou ofinu, aby jí zakryla tvář. Nechtěla, aby ji někdo viděl bulet jako malou. To bylo to poslední, co by potřebovala.

Posunula si na ruce černé potítko s lebkou, které na okamžik odkrylo krvavé jizvičky. Věděla, že sebepoškozování je k ničemu. Ale vždyť na tom nezáleželo. Každá kapka krve znamenala aspoň chviličku uniknout z téhle noční můry, které někdo říkal život.

V téhle vesnici (jménem Stormpeaks, kde žilo jen asi čtyři sta lidí) se jí všichni buď vyhýbali, nebo smáli. Možná to bylo tím, že vypadala jako černý přízrak. Měla na sobe černé tričko s rudým potiskem, černé rourové džíny, černé tenisky s červenými tkaničkami, na každé ruce černé potítko, tmavě nalíčené oči, černé vlasy s ofinou obarvenou načerveno a černě nalakované nehty. Možná si za to může trochu sama. Ale vždyť je to její věc, jak se obléká a jak vypadá. Oni kvůli tomu přece nemají právo se k ní takhle chovat! A Michelle by lhala, kdyby řekla, že už se s tím smířila. Spíš si jen zvykla, ale smířit se s tím nedá.

A najednou se ozvalo zvonění.

Michelle se nevolností chtělo zvracet. Vyučování skončilo. Teď ji čeká běh přes chodbu do jídelny a útěk domů. Tohle je doba, kdy ti čtyři vetšinou útočí. O přestávkách jí nemůžou udělat nic tak hrozného (teda aspoň fyzicky), jinak riskují, že si toho všimnou učitelé a na jejich naléhání je práskne. Ale právě z té cesty chodbou do jídelny a odtamtud domů měla ten největší strach. Pokaždě si na ni počkali a jen málokdy se jí podařilo upláchnout.

Všichni vstávali z lavic. Viděla Michaela, jak se zlomyslně šklebí. Vtom se v ní zmohl alespoň zbytek pudu sebezáchovy. Věděla, že jí nemůžou nic udělat, dokud je tu učitel. Vyřítila se z učebny jako šílená. Rychle hodila všechny věci do skříňky a pezpečně ji zamkla, mobil, klíče a peněženku strčila do kapsy. Ostatní jí často kradli a ničili věci.

Pak se rozhlédla. Uviděla Toma a Taylora, jak se k ní blíží. Otočila se jako vyplašený kolouch a chtěla utéct na opačnou stranu chodby.

Pozdě.

Za sebou viděla Lukasův obličej a škodolibě se třpytící tmavé oči.

Obklíčili ji. Kolem se shromažďoval početný hlouček okolostojících čumilů. Bezradně se rozhlédla. Jako kdyby hledala nějakou přátelskou tvář, nějaký náznak soucitu.

Ale neviděla nic. Žádnou účast. Jen lhostejnost a úlevu, že oni tentokrát nejsou obětí.

Michelle zničehonic zaplavila nenávist, tak prudká a spalující, až se obávala, že začne vraždit. Proč jí ti pitomci nikdy nepomůžou?! Proč tu jen pokaždé stojí jako cvičené opice a povzbuzují ty čtyři mizery?!

"Nech mě na pokoji", řekla Tomovi hlasem chvějícím se vztekem. Byla rozhodnutá bojovat. Jako správný samouk si koupila příručku sebeobrany a už třetí měsíc se učila. Navíc cvičila běh. Nejdřív jí to moc nešlo, ale pak cítila, že její tělo je silnější, rychlejší a hbitější, její pohyby už nebyly tak neohrabané, tak snadno se neunavila a údery byly přesnější a efektnější. I když se jí jen málokdy povedlo se ubránit, když ji takhle obklíčili.

Obočí mu vylétlo vzhůru a sladce pronesl: "Nejsi nějak moc drzá, Podřezávačko?" Roztomilá přezdívka, která ho napadla asi před dvěma měsícema, když nešťastnou náhodou uviděl její jizvy.

Zničehonic dal povel svým kumpánům. Sesypali se na ni ze všech stran za mohutného fandění přihlížejících.

Vyhnula se prvnímu, Michaela kopla do rozkroku. S vyjeknutím se odplazil na stranu a tam se sesul k zemi. Jeden ze hry.

Ruku zatla v pěst. Připadala si jako ve snu, když ji namířila na Taylorův krk. Zasáhla ho s takovou silou, že odlétl metr daleko. Svalil se a lapal po dechu.

Najednou se jí Lukasovy prsty zaťaly do vlasů a brutálně trhly dozadu. Klopýtla a bolestí jívyhrkly do očí slzy. Je konec.

Tom jí uštědřil ránu pěstí do břicha. Ani neměla čas vykřiknout. Měla pocit, jako by do ní zabodli rozžhavenou tyč.

Ani moc nevnímala, co všechno jí udělali dál. Asi ji udeřili do hlavy, protože ztrácela vědomí. Ví jen, že to šíleně bolelo a že si radši přála umřít, jen aby to nemusela dál snášet.

Ale pak se jako mávnutím kouzelného proutku probrala a sáhla do svých záložních sil. Lukasovi, který ji pořád pevně držel, podtrhla nohy. Zvedla se a než se stačili vzpamatovat, vyrazila pryč jako závodní kůň a razila si cestu ze zmateného hloučku.

Matně si vzpomíná, že ji napadlo vzít si na ně nůž. To je neuvěřitelné, jak se zachovali. Ale teď jí to bylo jedno. Chtěla jen zmizet.

Ale vtom se ozval zvuk, který jí byl povědomý, jen si ho nemohla zařadit. A pak jí to došlo - tohle je bojový pokřik zombie!!!!! Viděla znetvořená těla, jak vybíhají za rohem a ženou se přímo k ní...

Vydala ten nejpronikavější výkřik v životě, otočila se a běžela pryč, za hloučkem ostatních, kteří už také vzali nohy na ramena.

Přála si, aby někdo z nich upadl - nejlépe jeden z těch čtyř blbců. Později nemohla pochopit, jak mohla tak hnusně uvažovat, ale prostě si přála, aby ty zombie, které jí byly v patách, roztrhaly někoho jiného.

A pak zakopla.

Natáhla se na hladké podlaze a při tvrdém nárazu a následném otřesu ji zase rozbolela hlava. Svět se jí točil, měla pocit, jako by jí někdo zevnitř tloukl do lebky kladivem, chtělo se jí zvracet a zatmívalo se jí před očima, už nedokázala rozpoznat, kde je nahoře a kde dole.

Přišlo jí, že trvá celou věčnost, něž se zvedla. Slyšela, jak za ní zombie řvou a sípají, cítila jejich hnilobný dech. Už téměř cítila, jak se jí dvaceticentimetrové dýkovité drápy zarývají do zad. I s jejími "bojovými schopnostmi" by obrana byla účiná asi jako by se rozzuřenému medvědovi bránila lžící.

Ostře zahnula doprava a vběhla do kabinetu přírodopisu. Zavřela první zrůdě dveře přímo před nosem a o kliku opřela srolovanou mapu Ameriky. Potvory nemohly dveře otevřít, takže rozzuřeně řvaly a dobývaly se dovnitř.

Na nic nečekala a rozhlížela se, kudy se odsud dostane. Až vzadu, v koutě přeplněné místnůstky, spatřila malé, nenápadně dveře. Rozeběhla se k nim.

Těsně předtím, než vzala za kliku, ještě rozkopla skleněnou vitrínu a vzala si dlouhý, ostrý křemen - jediný předmět, který ji napadl coby zbraň.

Slyšela ty nestvůry, jak vřískají a útočí na dveře drápy. Nejvyšší čas zmizet. Přešla ke dveřím, nadechla se a vzala za kliku.

Nešlo s ní hnout.

Zkoušela to dál, znovu a znovu, ale marně. Dveře byly zamčené. Bušila na ně, kopala, opřela se celou svou vahou, ale neotevřely se. Zklamáním, zoufalstvím a strachy zařvala.

"Já tady nechci umřít," šeptala si pro sebe Michelle v slzách.

Další škrábání drápů ji přimělo se vzpamatovat. Soustředěně si stiskla spánky a zatlačila slzy. Začala prohledávat každičký kousek zaprášeného kabinetu a hledala klíče.

A najednou se mapa začala pod náporem útočících zrůd zalomovat. A při každém nárazu byla mezera mezi futry a dveřmi větší a větší...

Hrůzou se jí zatmělo před očima. Zrychlila hledání. Přitom upustila křemen. Klekla si, aby ho zvedla, čímž ztratila další drahocenné vteřiny. Cítila, jak se jí v očích opět hromadí slzy, slzy bezmezného strachu. Nechtěla umřít. Ještě ne. Její život sice stojí za starou belu, ale stejně o něj nechce přijít. Je to to poslední, co má.

Frustrovaně vzhlédla nahoru a zakřičela na Boha: "Proč mi to děláš?!!! Máš pocit, že ještě netrpím dost?!!! To mi chceš vzít i to poslední, co mi ještě zbývá?!!!"

A najednou, jako by ji slyšel, se dveře do sklepa otevřely a ozval se odtamtud naléhavý hlas: "Dělej, pojď sem!"

Michelle nevěděla, jestli ji Bůh opravdu vyslyšel, ale bylo jí to jedno. Ani nevěděla, kdo to řekl, protože přes ten rámus nebylo slyšet kdo to je, ani jestli je to kluk nebo holka.Z posledních sil se zvedla a vyrazila ke dveřím. Vklouzla do tmy a ten někdo za ní zavřel. Ještě stihla zahlédnout ztenčující se škvírou, jak mapa odpadla a zombie se nahrnuly dovnitř, pohaněné hladem a žízní po krvi. Neznámý zamkl a běželi pryč, i když tu byla tma, že Michelle neviděla nic jiného, než jeho nejasný obrys.

Nevěděla, kdo ji zachránil, ale došlo jí, že to bude nějaký kluk, protože jeho kroky byly mnohem težší než její. Popadl ji za ruku a někam  ji vedl. Neběželi moc daleko a pořád o něco zakopávali, takže byli asi ve sklepě (skladišti?). Ale dorazili na opačný konec a nahmatali dveře. Naštěstí byly otevřené. Vklouzli jimi do nějaké jasně osvětlené místnosti. Michelle sykla a zavřela oči. Chvíli se potácela, než je mohla otevřít. Pak se otočila na svého zachránce. Zrovna zamykal dveře. I on se otočil. Jejich pohledy se setkaly.

"Ne", hlesla Michelle. Ne, ne, to nemůže být pravda. Nemohl ji zachránit TOM!

Ani on tomu zřejmě nechtěl věřit. "TY?!", řekl agresivně a udělal krok vpřed. "To TOBĚ jsem zachránil život?!"

Michelle vyděšeně ustoupila. Ale pak se zarazila. Co jí může odělat? Ji sice zmlátil, ale jenom díky tomu, že měl kámoše. A taky byl v dezolátním stavu. Zřejmě se už dostal do střetu se zombie, ale nějak utekl. Výhružně pozvedla křemen, připravená ho bez mrknutí oka zabít, kdyby jí chtěl něco udělat. Byla si jistá, že by to dokázala, a snadno.

On však nevypadal, že by se na ni chtěl vrhnout. Asi nechtěl riskovat další zranění, když jsou tu zombie. Michelle to na okamžik dokonce zamrzelo. Uvažovala, jestli ho stejně nemá zabít. Zombie by se aspoň zdrželi žraním jeho mrtvoly a ona by měla čas utéct. Navíc by se to nikdo nikdy nedozvěděl a ona by se pomstila. A má-li být sama k sobě upřímná - ona si opravdu myslela, že by si to zasloužil.

Na okamžik se lekla, že ji to vůbec napadlo. Ještě před rokem by tak vůbec nebyla schopná uvažovat. Ale lidé se mění. Poněkud s lítostí si pomyslela, jaká zvířata dělá z lidí šikana.

"Já se tě neprosila!" zasyčela hlasem prostoupeným nenávistí.

Vypukla hádka (jelikož sem nechceme uveřejňovat sprostá slova, radši ji vynecháme - řekneme jen, že byla hodně ostrá!) a Michelle měla co dělat, aby se ovládla a na Toma se opravdu nevrhla.

Najednou něco prudce narazilo do dveří a ozvalo se zuřivé škrábání. Oba najednou vykřikli a leknutím nadskočili.

"To stačí", zavelela Michelle. "Jak se odsud dostanem?"

"Jak to mám vědět?! Běžel jsem prostě ke dveřím," odtušil nevrle.

Začali prohledávat místnost (patrně sklad). Nebyl tu východ, jen spousta prázdných krabic a kanystry s benzínem. Zdi pokrývaly velké dřevěné police s plechovkami barvy a štětce. Michelle se vhlavě začal rodit plán.

"Věříš mi, Tome?", zeptala se tajemně.

"Ne", odsekl.

Nevšímala si ho a začala vysvětlovat svůj plán: "V první řadě rozlijeme po podlaze ten benzín, a to úplně všude, kromě cestičky ke dveřím. Do rohu, co je naproti, vylijeme pár plechovek barvy, protože zombie láká rudá stejně jako býky. Pak vylezeme na tu polici, co je hned vedle dveří. Měla by nás udržet. A až ty bestie (myslím, že jich je pět) rozrazí dveře, hodím na zem prudce ten křemen a tím zapálím benzín. Až budou dostatečně zraněné, seskočíme, doběhneme tou cestou ke dveřím a zamkneme je tu!" dokončila triumfálně.

"To už je moc! Ty patříš do cvokárny! Tohle fakt může napadnout jen tebe!" zařval na ni Tom.

"Máš snad lepší nápad?!" rozkřikla se i ona. Chvíli na sebe jen mlčky hleděli a pak nakonec Tom neochotně přikývl.

Popadl kanystr a začal odporně páchnoucí tekutinu rozlévat. Nechal dostatečně široký pruh suché země od police ke dveřím. Michelle mezitím vylila tři plechovky červené barvy naproti dveří, takže to vypadalo jako obrovská kaluž krve. Potřísnila i pár krabic, aby nehrozilo, že si toho zombie všimnou.

Už se chystala říct, že to mají hotové, ale pak jí něco došlo. "Tome," otočila se na něj, "musíš si sundat tričko."

Vykulil oči. "cože mám udělat?!" zařval.

"Dej ho k tý barvě! Je červený a mi potřebujeme, aby si nás nevšimli. A krom toho, když tě odtamtud ucítí, určitě tam půjdou!"

Ještě se chvíli dohadovali, ale nakonec ji musel poslechnout. Přetáhl si velké, křiklavě rudé tričko přes hlavu a podal jí ho. Ona tam dala svoje potítka. Od toho, jak jí občas praskla nějaká krvavá čárka byly načichlé krví. Jedno dala i s tričkem k barvě, druhý kus před dveře. A "pro zvýšení efektu" se řízla křemenem a nechala krev stékat. Udělala s ní cestičku k té kaluži a pak se vrátila k Tomovi. Viděla, jak sleduje její ruce, celé od krvavých čárek a cítila, jak ji znovu zaplavuje nenávist.

"Tvoje zásluha!" vyštěkla na něj a ukázala na svoji ruku. Překvapilo ji, že místo toho, aby se bránil, jen sklonil hlavu.

Pak se rozeběhli k poličce. Bylo jim jasné, že ty dveře to už moc dlouho nevydrží. Byla asi dva metry nad zemí. Začali se na ni škrábat, přičemž schodili pár plechovek s barvou na zem.

Tom se nakonec nějak dostal nahoru. Michelle se smekla ruka a zase se zřítila. Namáhavě vstala a opět uchopila prkno, když vtom se dveře rozletěly a ty zrůdy se vyřítily dovnitř.

Tom zaklel, popadl ji za zápěstí a vytáhl nahoru. Zombie si jich naštěstí nevšimly. Místo toho se jaly prozkoumávat barevnou skvrnu. Michelle vycítila, že přišla jejich chvíle.

"Teď!!!!!", zařvala a seskočila. Zavrávorala, když se její nohy dotkly země, ale nespadla. Za ní přistál Tom. Rozeběhli se ke dveřím.

Ty potvory se otočily a hnaly se na ně. Michelle ještě přidala.

Tom tam byl první. Vběhl do dveří, připravený je zavřít. Michelle si klekla a začala křemenem třít o podlahu. Kámen byl teplý, ale pořád se jí nedařilo udělat dost velkou jiskru.

Cítila, jak ji v očích pálí slzy strachu. Zombie byly blízko.

A pak najednou vyletěla obrovská jiskra a v elegantním obloučku dopadla na benzín, který se okamžitě vznítil.

Michele polekaně vykřikla a přepadla dozadu, když jí plameny málem sežehly obočí. Tom ji popadl kolem pasu, dovlekl ven a prodce zavřel a zamkl.

Michelle klečela na zemi a ztěžka oddechovala. Nemohla uvěřit, že už je po všem. Zevnitř se ozýval bolestný řev polapených nestvůr. A ozýval se ještě hodně dlouho. A pak, zničeho nic, utichl.

A Michelle věděla, že teď už budou v bezpečí.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Později, když seděli se zbytkem školy venku a sledovali, jak policie prohledává budovu a zabíjí všechny nestvůry, které by tam ještě mohly být, musela vypovědět snad úplně všem, jak se jim podařilo přežít.

Celá škola ji měla za hrdinku. Všichni se jí snad tisíckrát omluvili a chtěli s ní kamarádit. Nejzvláštnější to bylo u těch čtyř.

Když k ní pak Tom přišel a přede všemi ji políbil, Michelle věděla, že teď už bude všechno jen dobré.





NOC VLKODLAKA KORLINA

4. července 2010 v 20:07 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Jmenuji se Korlin Hejstnov a bydlím se svou matkou Elmí ve vesnici jménem Merlohen. Matka pracuje jako servírka v hospodě, takže asi chápete, že nevydělává zrovna moc - je to tak akorát, abychom vyšli.

Můj otec je mrtvý, zemřel zrovna v tu dobu, kdy byla matka těhotná. Navzdory radám ostatních obyvatel vesnice, aby se znova provdala a já nevyrůstal bez otce, jsme zůstali sami.

Samozřejmě jsem mamce pomáhal, jak to jen šlo. Vždyť mi bylo už patnáct!

Jednou jsem se lesem vracel z lovu ryb už dost pozdě. V ruce jsem nesl tři ryby, ještě jim z huby kapala krev.

Zrovna jsem přemýšlel, jestli to domů stihnu, než se úplně setmí, když vtom zpoza skupiny malých smrčků vystoupil obrovský, černý vlk, který asi cítil tu rybí krev. Hrozivě vrčel a z tlamy mu tekly sliny.

Věděl jsem, že to není normální vlk. Tohle rezonující vrčení patřilo jen vlkodlakům.

S hrůzou jsem běžel pryč, ale vlkodlak na mě zezadu skočil a zakousl se mi do ramene. Zhltl ryby a zmizel.

Doběhl jsem domů a matka se zhrozila, když tu ránu uviděla. Ošetřila mi ji, ale já věděl, že to nestačí.

Brzy na to jsem onemocněl. Celé dva týdny jsem se převaloval ve strašlivých horečkách a nemohl jsem jíst ani chodit. Matka mi nosila studenou vodu a na rozpálené čelo mi dávala obklady, ale já věděl, že tyhle babské recepty na horečku nezaberou. Moje tělo se bránilo nákaze. Teď se rozhodne, jestli se ze mě stane vlkodlak. Ale ta voda mi dělala dobře.

A pak jsem se jednoho dne probudil úplně zdravý. Cítil jsem se vyhládle, ale jinak svěže jako rybička.

Věděl jsem, že jsem vyhrál. Moje tělo je klidné. Poradilo si s tou nákazou a vytvořilo si vlastní protilátky

Po tomto zážitku jsem šel na louku. Slunce už zapadalo a vypadalo to krásně. Sedl jsem se do trávy a vdechoval čerstvý večerní vzduch.

Vtom se moje tělo začalo svíjet. Nechápal jsem, co se děje. Zhluboka jsem se nadech a vydechl. A znovu a znovu.

A najednou se moje tělo stříbrně rozzářilo. Měl jsem pocit, jako bych se změnil v mlhu a něco mě teď utvářelo. Ale necítil jsem žádnou bolest, ani to nebylo nepříjemné.

Když moje tělo zase zhaslo, potvrdily se moje nejhorší obavy: jsem vlkodlak. Moje tělo nákazu nepřemohlo, ono s ní jen splynulo.

Měl jsem podobu velkého, tmavě šedého vlka. Jazyk se mi třel o ostré tesáky a dlouhá srst byla celá naježená. Oči byly jako jantar a podivně žhnuly.

Uvědomil jsem si, že díky tomu dýchání jsem se soustředil a to spustilo proměnu. Tak jsem zase zhluboka dýchal a soustředil jsem se na lidskou podobu. Opět jsem se rozzářil a po zhasnutí záře jsem to byl zase já.

Od té doby jsem žil jako vlkodlak. Nikomu jsem nic neřekl, žil jsem jako předtím. Snadno jsem vesnici ochránil před divou zvěří (ale nikdo nevěděl, že ten "vlčí ochránce" jsem já) a jen jednou o úplňku jsem někoho kousl a trochu se napil krve. Dával jsem si pozor, abych nepřenesl nákazu.

Ale asi po roce jsem jednou v lese narazil na krásnou dívku. Byl jsem zrovna ve vlkodlačí podobě a pocítil jsem žízeň po krvi. Nikdy dřív jsem to necítil.

Neovládl jsem se a vrhl se na ni. Prokousl jsem jí hrdlo a a pil krev a potom ji celou sežral.

Když jsem si uvědomil, co jsem udělal, bylo pozdě. Znal jsem pravidla vlkodlactví. Věděl jsem, co jsem způsobil.

Moje páteř se začala protahovat nahoru a tesáky a drápy se prodloužily. Moje oči začaly žhnout krvavou barvou a já se změnil na nestvůrného vlkodlaka.

Byl jsem neustále popuzován, abych zabíjel lidi. Vyvražďoval jsem systematicky celou vesnici. Z původních 296 obyvatel bylo brzy 183. Dalších padesát se odstěhovalo. Povídalo se, že je vesnice prokleta černou stvůrou.

Vesničané v zoufalství zašli za věštkyní Sarah, aby věděli, jak to bude dál. Vypověděla, že všichni zemřou a já za ní v noci zašel.

Svěřil jsem se jí s tím, co jsem ještě nikomu neřekl a požádal ji o radu. Řekla, že mi není pomoci a já se v afektu proměnil a sežral ji.

Jediný, koho jsem nechtěl zabít, byla moje matka. Stálo mě to hodně přemáhání. Dále jsem jí pomáhal.

Ale jednou se při kuchání ryby řízla a když jsem viděl její krev, jako by mnou projel blesk. Zařval jsem a proměnil se. Mojí matce se v očích zračila hrůza, ale to ji nezachránilo. Vrhl jsem se na ni a sežral ji.

Pak jsem asi omdlel. Ráno jsem se probudil, ležel jsem na podlaze v kuchyni a a kolem byly cáry látky potřísněné matčinou krví.

V zoufalství, co jsem udělal, jsem se rozplakal. Vzal jsem nůž, dal si ho za opasek a vykročil z domu. Změnil jsem se a běžel do vesnice.

Lidé křičeli hrůzou, když mě viděli, ale já neměl v úmyslu jim ublížit, i když to bylo těžké. Právě naopak, dotáhl jsem sem několik mrtvých srn a nechal je ležet na náměstí. Stál jsem tam a čekal.

Vyhladovělí vesničané se na maso vrhli jako supi. Zvedl jsem hlavu a táhle zavyl. A pak jsem řekl hlubokým hrdelním hlasem: "Odpusťte mi." Nic víc. Prostě jsem se otočil a vešel do malého kostela. Farář v hrůze utekl.

Změnil jsem se a klekl si před oltář. Naposledy jsem prosil o odpuštění. Poslední zoufalý pokus.

Ve dveřích stáli vesničané a nevěřícně na mě hleděli.

Pomalu jsem vytáhl nůž.

Přímo před nima jsem si proklál srdce a klesl k zemi.

Nechci odpuštění.

Jen pochopení.