Červen 2010

LES A JEHO ŽIVOT

25. června 2010 v 13:46 | Kajavine |  -FOTKY

Tohle je pár "lesních" fotek z naší chaty:-D



ODJEZD DO ANGLIE

20. června 2010 v 15:30 | Kajavine |  -FOTKY
Ahoj rozhodly jsme sem napsat něco o našem výletě do Anglie :-))

Je květen a my jsme se rozhodly že pojedeme na dovču do Anglie, nařídily jsme si termín a s našim fárem jsme odjížděli směr Francie do přístavu.

Kajanis odpočívala,co mezi tím řídila Laiwine,autem jsme vjely do našeho trajektu a směr Anglie!!celé natěšené že uvidíme Anglii:-)

po hodině a půl jsme přijeli do přístavu ve Velké Británii:-)tam odtud jsme sjížděli do levého pruhu,Laivine se vystřídala s Kajanis v řízení našeho krásného Jeepu, ještě štěstí že nelidi si mohou obstarat falšovaný řidičák:-D

Hned jsme si začaly všímat jiných staveb domu jako obložení sloužily cihly,hlavně tedy červené.

po dvou hodinách jsme dorazily do Londýna,hlavního města Anglie :-)Bezva,chytila nás dojatost:-)

V Anglii jsme viděly tolik věcí co jmse viděli v televizi,dokonce i ve filmech,nakoupily jsme suvenýry :-) a hoplajs do Jeepu

v Londýně jsme strávili celkem celích sedm dní a pak sedm dalších v Anglii,mimo Londýn :-)

Příště se chystáme do Norska tak zatím Bye :-)



PEGASOVÉ

20. června 2010 v 14:34 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Často jsou tihle nebežští koně spojováni s jednorožci a něco na tom asi bude! Podle jedné pověsti jsou dokonce prý jednorožci klisny a pegasové jsou jejich mužské protějšky. No, ať už je to pravda nebo ne, jsou prostě krásní!




JEDNOROŽCI

20. června 2010 v 14:31 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Jednorožci prostě byli, jsou a vždycky budou ta nejkrásnější, nejtajemnější a nejpůvabnější stvoření na světě. Prostě jsme si to nemohly odpustit, musely jsme je sem dát.



GOTHIC OBRÁZKY

12. června 2010 v 11:32 | Kajavine
Pár smutných gothic obrázků...

Třeba tenhle. Já prostě miluju tyhle pokroucený stromy.

Tohle je taky krása.

Další strom. Ten je snad ještě hezčí než ten první! Chjo... asi si jeden takovej zasadím před dům:-D

Ale tenhle obrázek se mi líbí snad nejvíc!

ZOMBIE OBRÁZKY

11. června 2010 v 12:54 | Kajavine

!!!!!DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!!!!! - pokud jste slabé nátury, radši se dolů nedívejte, OK? Nechceme tady pak mít stížnosti, že jsme vám způsobili noční můry!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



UPÍŘI OBRÁZKY

11. června 2010 v 12:52 | Kajavine

 Tady jsou upírky... děsivé a krásné zároveň.







UPÍŘI

10. června 2010 v 23:42 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
No, tak tady ani moc nevíme, co napsat:-D Tuhle rasu zná snad každý. I když, možná že o nich víte spoustu mylných věcí.

Vypadají jako lidé, akorát mají vždy bledou pleť, černé vlasy a černé nehty. V té "lidské" podobě. Ale v upíří se stanou rychlejšími a silnějšími, prodlouží se jim horní špičáky a duhovka očí se zbarví do krvavě rudé. Přirozeně se probudí i žízeň po krvi. Stravují se normálně jako lidé. Jen jednou za měsíc, pokaždé o úplňku se musí stejně jako vlkodlaci napít lidské krve, jinak by umřeli.

Ale nejsou zlí. Ani to není žádná kletba nebo něco takového. Je to normální, živá rasa, jako nymfy, lidé a všichni ostatní.

No, to je asi vše:-D Snad už jen to, že už jich moc nežije (snad jen pár set?) a ti žijí normálně mezi lidmi.


ELFOVÉ

10. června 2010 v 23:29 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Velmi zajímavá stvoření. Trochu podobní lidem, ale v zásadě úplně jiní:-D

Mají lidské proporce, ale najdete tu několik odlišností. Pokud opomeneme to, že mají naprosto dokonalou pleť a jsou až nadpozemsky krásní, tak se liší především zašpičatělýma ušima, jemnými, rovnými vlasy a šikmýma, mandlovýma očima připomínajícíma oči kočky (zářivě zelené, se svislými zorničkami).

Jsou mnohem rychlejší, silnější a hbitější, mají jemnější smysly, vidí v noci a navíc ovládají lyu.

Mají neuvěřitelně silné pouto s přírodou, proto od zásady zabíjejí zvířata jen pro maso. Pokud například jejich vesnici napadnou šelmy, raději použijí náročné kouzlo, aby je odehnali, než aby je zranili. Nejsou vegetariáni - řídí se prostě tím, že se narodili jako všežravci a tak to má být. Ale vždy zvíře zabijí rychle a pokud možno bezbolestně, aby zbytečně netrpělo.

Z duše nenávidí nemrtvé. Vlastně ne, nenávidí není to správné slovo. Oni je litují. Duše nemrtvých je zotročená a oni ji vlastně osvobozují. Na potkání je zabíjejí a tím je zbavují utrpení.

Straní se lidí. Vyhýbají se jim, jako by to byl mor. Mají malé věsničky hluboko v lesích.

ELVA

9. června 2010 v 14:39 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI

Tohle je Měsíční vlčice, Noční přízrak, Stříbrná šelma... má spoustu jmen. Ale my ji známe pod jménem Elva. To ona nám kdysi dala naše schopnosti. Zjevila se nám po měsíci, když byl úplněk, aby nás pochválila, že jsme konečně vše pochopily. Od té doby jsme ji neviděly... ale vděčíme jí za mnohé.

BOJ O PŘEŽITÍ

7. června 2010 v 23:47 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Sorry za ten dramatický název, ale nějak nás nenapadlo nic lepšího:-D Nevíme proč, ale napadají nás jenom nějaké akční krváky na téma zombie. Je to psaný v ich podobě, ale s náma to nemá nic společnýho. Je to z dnešní doby, ale útoky zombie jsou tu na denním pořádku. Jinak, je to příběh o skupině čtrnáctiletých dětí ze sirotčince, kteří jedou stanovat s vychovateli, ale stane se z toho boj o holý život...


Pozorovala jsem včelu, jak se třepotavě vznáší nad květem a toužila jsem se k ní přidat. Být taky tak bezstarostná a svobodná. Být volná.

S povzdechem jsem se rozhlédla po táboře. Do kruhu tu byly postavené tři stany - nalevo učitelský a na severu a na východě naše stany, po třech lůžkách. Jižní strana byla volná. Na hlinité ploše mezi nimi bylo jen ohniště a skládací křesílka, a to bylo tak všechno.

Co se týče stanů, měli jsme tu jen spacáky a každý z nás batoh - v něm oblečení, boty a hygienické potřeby.

Možná bych se měla stydět, že mě to napadá, ale tohle je nejhorší školní výlet v mým životě. Nesměli jsme si s sebou vzít mobily, iPody, dokonce ani knihy, společenský hry nebo časopisy. Byli jsme naprosto odříznutí od okolního světa, protože telefon nebo rádio, nebo prostě cokoliv sebou neměla ani učitelka. Nebylo tu jak se zabavit. Ona sebou měla akorát tak oblečení, lékárničku, sirky a jídlo.

Široko daleko ani živáčka. Byli jsme v té největší divočině v celé Minnesotě, to se vsadím. Nejbližší civilizace byla stovky kilometrů daleko, tedy pokud nepočítáte mrňavou vesničku na jihu vzdálenou asi osm kiláků, kde nás měl za dva týdny vyzvednout autobus. Do tý doby pro okolní svět neexistujem. Nikdo o nás nic neví. Kdyby se něco stalo, nikdo se to nedozví.

Jsme tu teprve druhý den a už nám to leze na mozek. Nemám tušení, jak to tu ty dva týdny přežijem.

Vlezla jsem do stanu a pozdravila se s Mirandou a Meredith, dvěma sestrama, se kterýma jsem ve stanu. Jsou to sestry, dvojčata, obě čtrnáctileté a blondýnky. Jsou fakt moc milé, moje nejlepší a vlastně i jediné kámošky.

Ve stanu kluků je Jack (černé vlasy), Lukas (blonďák) a Tom (hnědé) - a to je celá naše třída. Jinak, jako vychovatelka s náma jela paní Edwardsová (krátké, hnědé vlasy, je jí asi čtyřicet a je úplně hrozná).

Možná jsem to měla říct už na začátku, ale jmenuju se April a mám dlouhé, tmavě hnědé vlasy, sahají mi až k pasu a jsem na ně právem moc hrdá.

Celá moje třída má něco společného - jsme sami. Nemáme žádné příbuzné, žádné strýčky, tety, rodiče ani prarodiče, ale všichni sourozence a ten je tu s námi - můj brácha je Jack a Lukas a Tom jsou taky bráchové.

Možná proto jsme kámoši. Držíme spolu. Jako parta. Jako rodina.

Mrzutě jsem zalezla do spacáku a zhasly jsme baterky. Povídaly jsme si, i když už bylo po večerce. Cítila jsem se úplně vzhůru, ale nakonec mě stejně pohltila temnota.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Vzbuď se, sakra", sykla na mě Meredith. "Něco jsme slyšely."

Miranda se tvářila taky vyděšeně. Klečela vedle mě a hryzala si nehty. Neměla odvahu rozepnout stan a podívat se, co to má být.

Teď už jsem to slyšela taky. Nějaké škrábavé zvuky a kroky. Jako by někdo, nebo něco, obcházelo kolem našeho stanu. Polilo mě horko. Prý se tu poslední dobou přemnožily zombie. Učitelka to ví a stejně nás sem vzala!

Nemusely jsme nic říkat. Natáhly jsme si tmavé džíny a černá trika a vklouzly do černých bot, abysme splývaly s nocí. Byla jedna hodina. Hluboká noc.

Pomalu jsme rozepnuly stan a snažily se nedělat hluk. Musely jsme vzbudit kluky a učitelku a vypadnout odsud!

Nic jsme neviděly a už ani neslyšely. Ale nejsme úplně blbý, abysme se nechaly ošálit. Pomalu jsme se doplazily ke stanu kluků, vlezly do něj a probudily je. Vzali si úplně to samý, co my, takže jsme všichni byli skoro neviditelný.

Dali jsme si každý do kapsy baterku a krabičku zápalek a zase jsme vklouzli do tmy.

Už jsme byli jen kousíček od stanu učitelky, když vtom mě něco povalilo. Vykřikla jsem, když se mi do boku zaryly drápy ostré jako dýky.

Vykřikla jsem a klopýtla nazad. Výjev přede mnou byl jako ze zlého snu.

Desítky zombie požírajících mtrvolu paní učitelky.

Stovky dalších, vylézajících z lesa, trhajících stany na kusy a požírajících naše věci.

Hrůza mě doslova pohltila.

Ale vtom se ozval pud sebezáchovy.

"PRYČ!!!!!", zařvala jsem na ostatní a otočila se. Bok po boku jsme vyrazili jako závodní koně, pryč od vraždících příšer.

Srdce mi tlouklo jako obrovský zvon. Ale neměla jsem čas strachy ztuhnout. Neměla jsem ani čas truchlit pro paní Edwardsovou, protože já nechci zemřít. Ještě ne. Ne dneska.

Nevím, proč přestaly. Ty zrůdy nám byly v patách. Během chvíle by nás dohnaly, to se vsadím. Ale zničeho nic si nás přestaly všímat.

Neměli jsme ale čas si oddechnout. Běželi jsme dál, k vesnici. Nezastavili jsme se, dokud se před námi neobjevilo utěšeně bezpečné světlo domů.

A teprve teď se nám po tvářích začaly koulet slzy jako hrachy, slzy smutku a strachu.

Ale jsme v bezpečí. Žijeme.



ARUINA DCERA

1. června 2010 v 15:25 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Nevím proč, ale zničeho nic nás zase chytla múza:-D Takže tady další povídka a doufám, že vás tím nebudeme moc nudit:-DDD

Alea byla krásná šestnáctiletá dívka, bohužel to nikdo neviděl. Žila ve Slunečním království, malé zemi na jihu. Zvláštní bylo, že si tu byli všichni lidé spoustou věcí podobní - byli boubelatí, měli modré, kulaté oči, mírně zkroucené, plavé vlasy a bledou pleť.

Alea se od zdejších lidí lišila úplně vším - štíhlou postavou, snědou pletí, šikmýma, černýma očima a divokými, černými vlasy, dlouhými, rovnými a jemnými. Byla prostě jiná a všichni jí to dávali najevo.

Všechny děti ve vsi se jí vyhýbaly. Kolovaly o ní ty nejhorší pomluvy. Pokaždé, když se do ní někdo navážel, bránila se. Byla průbojná a měla mrštný jazyk. Ale oni věděli, jak na ni. Pokaždé, když začali prohrávat, shrnuli to: "My jsme aspoň normální", nebo něco na ten způsob. A na to už neměla co říct. Pokaždé utekla za zlomyslného smíchu přítomných.

Měla tajné útočiště, kam se chodila vybrečet. Byl to rozlehlý, písčitý dolík uprostřed pouště. Klekla si do něj, až se jí bořila kolena, křičela nahromaděným vztekem, kopala do dun nebo kolem sebe rozhazovala písek.

Ale jednoho dne, když jako obvykle klečela v prohlubni a v každé ruce svírala hrst písku, kterou nechala pomalu protékat mezi prsty, ji něco povalilo!

Ztěžka dopadla tváří k zemi. Písek se jí dostal do očí i úst. Snažila se zvednout, ale jako by jí někdo klečel na zádech.

Krutý, syčivý hlas jí pošeptal do ucha: "Teď zaplatíš, Aruino dcero. Zaplatíš za svou matku, protože ona už nemůže. Protože ona se radši sama zabila, něž aby čelila pravdě!"

Alee se zvedl žaludek z hnilobného zápachu, vycházejícího z tlamy plné zubů.

Ten někdo (nejspíš žena) ji převalil na záda. Protřela si oči, aby se zbavila písku, ale kvůli ostrému světlu stejně nic neviděla.

Útočnice se nad ní sklonila a díky stínu, který na ni vrhla, na ni dopadla hrůza situace.

Ta "žena", která se nad ní skláněla, měla tmavohnědé, rovné vlasy a jiskrné, hnědé oči. Bledá kůže byla ale posetá boláky, ze kterých vytékala černorudá, hustá tekutina. Zombie.

Teď už se proměnila normálně, do lidské podoby. Měla krásný obličej a jemnou pleť.

Alea se pokusila zvednout a utéct, ale žena měla strašnou sílu i jako člověk. Sklonila se nad ní, usmála se a řekla melodickým hlasem: "Ty asi nevíš, o čem mluvím, viď, Aruino dcero?"

Alea zavrtěla hlavou. Věděla, že dokud bude zombie mluvit, nic jí nehrozí. Bude mít čas vymyslet, jak uteče. Ještě podotkla: "Jmenuji se Alea", a snažila se, aby se jí netřásl hlas.

Zombie tedy pokračovala: "Tak tedy Aleo, Jmenuji se Laria. Věc se má tak, že tvoje matka, Aruia, kterou jsi ani nepoznala, mě zradila. Byly jsme nejlepší přítelkyně. Obě jsme byly šťastné, když otěhotněla. Tvůj otec byl mrtvý, ale na to jí nezáleželo, chtěla tě vychovat sama.

Ale pak nás přepadly zombie. Obklíčily mě. Ona měla v ruce pentagram. Mohla se tam vrhnout a oslepit je na dost dlouho, abychom obě utekly! Ale ona se otočila a nechala mě tam!

Myslela jsem, že mě zabijí. Ale oni to neudělali. Udělali něco mnohem horšího. Nakazili mě.

Chtěla jsem se zabít, ale ONA mi to nedovolovala. Ta zombie ve mě. A pak jsem k tvojí matce začala cítit hlubokou nenávist. Mohla mi pomoct, ale zradila mě!

Našla jsem ji asi po třech měsících.. Tebe už porodila. Měla podezření, že po ní jdu a tak tě odevzdala do tamté vesnice, aby tě ochránila. Stála přede mnou na útesu a skočila dolů. Byla vážně zraněná. Než jsem k ní doběhla, byla už mrtvá."

A pak se Laria sklonila a zasyčela: "Jí už se pomstít nemůžu, tak se pomstím aspoň tobě!"

Aleu polila hrůza. Věděla, co ta "pomsta" obnáší.

"Nemůžu za to, co udělala moje matka!" vykřikla zoufale, ale už bylo pozdě. Laria se nad ní sklonila a jeden bolák jí dala přímo k puse.

Alea se vzpírala ze všech sil, ale asi s takovým úspěchem, jako by chtěla pohnout skálou. Pevně semkla rty. Cítila, jak jí infikovaná krev dopadá na obličej. Nesměla ji polknout!

Laria jí drápy zaryla do brady a pevně sevřela, ale Alea nevykřikla. Pařátem jí doslova drtila spodní čelist, až se jí pohnuly zuby. Jeden dráp vsunula do pusy a zapáčila. Alea nemohla nic dělat. Horká krev jí pomalu stékala do jícnu.

S posledním výkřikem strachu, bezmoci a zoufalství padla mrtvá k zemi.

Ale jen na chvíli.

Něco nepopsatelného jí pronikalo každičkou buňkou v těle až do mozku a ona upadla do milosrdného bezvědomí.

Když se probudila, Laria byla pryč. Jako by se nic nestalo.

Alea však v sobě cítila smrt.

Pro někoho živého je to nepochopitelné. Prostě to cítila. Jako by jedna její polovina umřela. Jako by to už nebyla ona.

Pomalu si přejela rukou po těle. Necítila žádné chloupky a její kůže byla jemnější a bledší, dokonalá jako porcelán.

Pomalu se zvedla. Tedy, chtěla, aby to bylo pomalu. Ale vyhoupla se jako na pružině.

Vyhrkly jí slzy do očí. Je jedna z nich!

Nechtěla nic dělat. Chtěla umřít. Chtěla se zbavit toho temného, krutého hlasu, který teď slyšela v hlavě a který jí našeptával, co má dělat. A to nebylo nic hezkého.

Její hlas. Její Stín. Společník, který ji bude provázet po celý zbytek jejího mrtvého života.

Zabij je! Zabij je všechny! Vyvraždi vesnici, ty, kteří tě tak trápili! šeptal jí. Věděla, že je to zlé, ale ten hlas zněl tak lákavě.

Vzepřela se mu. Bylo to těžší, než myslela. Musela se postavit sobě samé, celému svému tělu.

Najednou zatoužila všechno vzdát. Poddat se tomu konejšivému, slastnému hlasu a dělat, co jí řekne. Chtěla být jeho loutka, bez milosti, bez slitování. A bez bolesti.

Zvedla se a začala zkoušet svoje schopnosti. Cvičila celé hodiny. Naučila se používat svou nenadálou rychlost, hbitost a sílu, své jemné smysly i své tesáky a drápy. Uměla se proměnit. Ale v téhle podobě byl Stín ještě silnější.

A pocítila i něco dalšího.

Hlad.

Žízeň po krvi.

Touhu zabíjet.

Všechno se v ní bouřilo. Vzpamatuj se! Tohle nejsi ty! Takhle to nechceš!

Ale chceš! Tohle jsi teď ty!

Stiskla si spánky a zavřela oči. "PŘESTAŇTE!!!!!" zařvala.

Už ví, co má dělat. Už má cíl. Je člověk. Nevzdá se.

Bude se toulat zemí a zabíjet zombie. A takhle to bude, dokud ji neporazí. Dokud definitivně neumře.

Jednou za čas kousne nějakého člověka a napije se krve, aby neumřela, ale nezabije ho. Nikdy nezabije žádného člověka.

Našla smysl života.

Čtyři roky postupovala takhle a i když k tomu někdy moc nechybělo, nikdy nezabila ani nenakazila žádného člověka. Zato zabila desítky, ne-li stovky zombie. Kolovaly o ní legendy. Lidé si mezi sebou šuškali o zombie, jenž chrání lid a zabíjí své druhy. V pověstech jí dali jméno Meriana.

Našla Lariu. Pátrala po ní celé měsíce. Chtěla se pomstít. Věděla, že pomsta je zlá a k ničemu, ale koneckonců, Laria je zombie a ty má zabíjet.

A teď tu stála na kopci a Laria pod ní. Neviděla ji. Stála nad mužem a zákeřně se smála. Chystala se ho zabít.

Aleu přemohl vztek. Proměnila se do zombie podoby a rozeběhla se dolů. V obrovské rychlosti do Larii narazila a povalila ji. Znetvořeným hlasem zařvala na muže, ať uteče, ale měl spoutané nohy. A to už se do sebe s Lariou pustily. Sekaly hlava nehlava drápy, kousaly a kopaly.

Ale nakonec to Alea dokázala. Napřímila se nad Lariou a zanořila jí zuby hluboko do hrudi. Kousala a kousala, dokud se tělo nepřestalo hýbat.  Věděla, jak těžko se zabíjí zombie. Musela mít jistotu.

Odplazila se stranou. Byla těžce raněná. S každou kapkou krve z ní unikal i život.

Proměnila se zpět do lidské podoby. Chce umřít takhle.

Doplížila se k muži a jediným škubnutím mu přetrhla pouta. Pak se sesunula k zemi.

Muž neutekl. Klekl si vedle ní a nevěřícně zašeptal: "Meriana?"

Vyloudila na tváři něco, co by se vzdáleně dalo nazvat úsměvem. Zachraptěla: "Ano, jsem to já. Ale jmenuji se Alea. Chci, abyste mě pohřbili ve vřesovišti u vesnice Aenor. Protože tam jsem umřela. Tam jsem umřela... poprvé."

Pomalu zavřela oči. Nevnímala toho muže, jak jí slibuje, že to udělá. Nevnímala ani chlad, který se jí šířil tělem. Dokázala vnímat jen pocit štěstí. Její utrpení končí.

Lidé z Aenoru pro ni plakali. Plakali pro ni všichni lidé v zemi. Ona představovala naději. Zlo, co páchá dobro.

Na vřesovišti jí pohřbili do písku a postavili jí tam pomník. Žulovou sochu zombie s její tváří, jak klečí nad umírajícím mužem a léčí ho. Na podstavci je vyryto:

ZDE LEŽÍ ALEA, DCERA ARUINA. TA, KTERÁ SE POSTAVILA OSUDU.