Květen 2010

ZÁVISLOST

30. května 2010 v 23:01 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Jistě víš, že druhů závislostí je spoustu. Např. na televizních seriálech nebo počítačových hrách. Ale my tu teď budeme rozebírat drogy.

Bohužel, člověk si často ani neuvědomí, jak je to nebezpečné, dokud není pozdě. Pak už nemá šanci se z toho sám dostat.

A nejhorší na tom je, že se v tom většina mladých lidí veze kvůli svojí partě. Tihle "kámoši" se dotyčnému smějí a navážejí se do něj tak dlouho, že jsou dvě možnosti - zbyde mu alespoň trocha zdravého rozumu a na tohle partu se vykašle a nebo (v tom horším případě) je poslechne. Může to začít u cigaret a skončit u heroinu. Radíme ti, vykašli se na tyhle blbečky!

Samozřejmě hraje roli, jaká droga to je. Jak už jsme řekly, snad nejhorší je heroin. Když je na něm někdo závislý, tak potom už ho nebere, aby si užil, ale proto, aby se zbavil té strašné nevolnosti při absťáku.

Něco jiného je třeba marihuana. Je to měkká droga - z ní je asi nejjednodušší se pak vyléčit a absťák je nemíň vážný. Samozřejmě, nechceme, aby to někoho motivovalo, ale nebylo by fér to nenapsat - marihuana je přibližně na úrovni alkoholu (možná ani ne) a navíc je prokázané, že působí příznivě na různé nemoce, například astma, rakovinu, artritidu a různé alergie . Takže, v tomhle případě by možná nebylo zlé ji povolit pro lékařské účely:-D

No, ale zpět k věci - pokud je někdo závislý, měl by hledat pomoc. Buď u někoho, komu věří, na lince bezpečí nebo jít přímo do léčebny.

ZOMBIE

30. května 2010 v 22:31 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Zombie... už jenom to slovo zní nepříjemně. Jsou oblíbeným námětem do filmů a knih. Jenomže, jak vlastně vypadají?

Představa pomalých, těžkopádných "živých" mrtvol není úplně správná. Mají dvě podoby - svoji skutečnou a lidskou (ano, lidi, už byste se měli smířit, že jste zkrátka nejobyčejnější rasa:-D).

V té lidské jsou až nepřirozeně krásní - mají hebkou, dokonalou pleť, žádné pihy, akné, po celém těle ani chloupek. Jsou štíhlí, silní a hbití. Mají pokaždé rovné vlasy a v očích podivnou jiskru.

No, a v té vlastní jsou to prostě... živé mrtvoly. Kůže je mrtvolně bledá a posetá boláky. Mají dlouhé a ostré zuby a dlouhé, špinavé drápy. Jsou vyzáblí, ale z těla jim netrčí kosti ani nemají otevřené rány apod. Jejich krev je hustá a tmavá.

Živí se (jak jinak) masem. Lidským masem. Když se nažerou, jsou rychlí a silní, ale jak hladovějí, jsou čím dál těžkopádnější a slabší.

Jejich největší slabinou je to, že se bojí znamení pentagramu. Nikdo neví proč, ale prostě jsou v jeho blízkosti slabší a pohled nebo dotyk je bolí. Pentagram je jediný symbol, který obsahuje Lyu, ostatní neúčinkují.

Rozmnožují se tak, že někoho nakazí. Stačí, aby člověk (jenom člověk, žádná jiná rasa-už zase:-)) vypil jen pár kapek jejich krve a stane se z něj taky zombie. On umře, ale pořád bude fungovat. Snaží se vyhnout smrti, protože ta kapička života, co v nich ještě je, jim velí zkrátka bojovat o přežití. Ale ve skutečnosti je pro ně smrt (myslím ta definitivní) vysvobození.

Jenže zabít je není snadné, protože už v podstatě mrtví jsou:-D Vím, že to nedává smysl, ale je to tak. Zvlášť, když žerou, je jejich regenerace hodně rychlá.

Tak snad rozumíte alespoň něčemu:-) A rada na závěr - jestli máte aspoň trochu rádi život, vyhýbejte se jim:-)))

TELEFONNÍ "HELP" ČÍSLA

30. května 2010 v 14:50 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Pokud si nevíš rady, nebo se nemáš na koho obrátit a bojíš se jít na policii, můžeš zavolat sem:


Dětské krizové centrum: 241 484 149

Modrá linka: 549 241 010/608 902 410

Linka bezpečí: 800 155 555


Všechny tyhle linky jsou anonymní a fungují non-stop. Poradí ti, co máš dělat a především - budou ti věřit, tak se neboj. Nemá smysl snažit se něco vyřešit sám nebo čekat, že se to spraví samo. Nespraví.

ŠIKANA

30. května 2010 v 14:36 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Pod pojmem šikana se rozumí fyzické či psychické týrání a omezování jedince.

Variant šikany je hodně, stejně jako způsob, jakým je prováděna. Nejčastěji se odehrává ve školách, na pracovištích nebo v rodinách. Většinou je ve formě kopanců a bití, ale může být i psychická - agresor oběť zesměšňuje, ponižuje, roznáší pomluvy, nabádá ostatní k ignoraci apod.

Útočník je vždy ve fyzické nebo početní převaze.

Nemusíme snad říkat, že pro oběť je to neskutečně traumatizující. Často se u nich oběvují deprese, noční můry, nespavost, poruchy příjmu potravy, hledají útěchu v návykových látkách (tabák, alkohol, drogy...), v sebepoškozování atd. Nemluvě o fyzických zraněních. Při extrémní a dlouhodobé šikaně si může dotyčný dokonce vzít život!

A co dělat? Pokud se bojíš uvědomit policii, hledej pomoc u rodiny, kamarádů, učitelů nebo zavolej na linku bezpečí, kde ti poradí

TOHLE MŮŽE POTKAT I TEBE!!!

30. května 2010 v 14:05 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Jelikož už jsme se v předchozích článcích zmínily o sebepoškozování a o anorexii a bulimii, dostaly jsme nápad, že tady budeme pravidelně uveřejňovat různé problémy dnešní (a nejen dnešní) generace, jako jsou poruchy příjmu potravy, závislosti, týrání jedince okolím apod.

A důvod? Tomu, koho to postihlo (a on za to nemůže), tady dáme pár tipů, na koho se obrátit a tak. A tomu, kdo si za to může, poradíme, jak se s tím má vyrovnat.

Tyhle články tady nejsou k tomu, aby vás motivovaly to dělat!!!!!!!!!!!!! Mají naopak pomáhat se z toho dostat. Všechno, co tady napíšeme, je strašné a nebezpečné.

A všechno to může potkat i tebe!!!

ZLÁ FJIEDRYT

29. května 2010 v 9:35 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
V ostružiní v Jablečném lese žila víla Fjiedryt, byla moc krásná a hodná, šaty měla ušity z pavučin a její vlasy byly jemné jako pavoučí srst. Pomáhala ztraceným lidem dostat se ven z lesa.

Jednoho dne v lese potkala krásného, mladého dřevorubce. Nedalo jí to a sedla si vedle něj. On se na ni usmál, ale popadl sekeru a odešel.

Fjiedryt na něj pořád musela myslet. Nešťastná se toulala lesem a hledala ho. A pak ho jednou uviděla na louce s krásnou, mladou pannou. Byla to jeho přítelkyně a on s ní byl velmi šťastný. Začala ho nenávidět.

Jednou ho potkala v lese, jak seká dříví, aby měli s jeho těhotnou přítelkyní čím topit. Fjiedryt si ho všimla a schovala se do koruny trnitého jantaru, jak se jmenuje tenhle strom.

Dřevorubec si jí vůbec nevšiml. Fjiedryt náhle zaplavil vztek a ten ji donutil udělat tu nejhorší věc! Popadla jednu liánu s trny dlouhými jako lidská pěst a bleskově ho jí omotala. Dřevorubec se snažil dostat z trnitého sevření, ale marně. Fjiedryt seskočila na zem a dlouhý trn mu zabodla přímo do srdce.

Zahořkla. Nedokázala se s tím smířit. Sžírala ji nenávist. Zabila každého, kdo procházel tímto lesem.

Když pak dřevorubcova žena porodila zdravou dceru, Fjiedryt za ní přišla, matku zabila a dceru odnesla do lesů. Čtrnáct let ji vychovávala jako vlastní - ale jako vražedkyni! Když byla dcera Amaranta dost stará, Fjiedryt skočila ze srázu a zabila se. A její "dcera" vykonávala to, k čemu ji vychovala - zabila každého muže, který lesem procházel a ženy nechala jít.




CHLÁPEK NA WC :-D

29. května 2010 v 9:12 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Sedí chlápek na veřejných záchodech v restauraci.

A nejde mu jít na velkou.

Teď se oteřou dveře a vstoupí paní uklízečka. myslí si, tže už tady nikdo není, tak zhasne a zavře dveře.

A tu se ozve strašlivý řev!!!

Paní uklízečka vstoupí na záchodky a leknutím rozsvítí.

A ze záchodků se ozve:

"To jsou ale blbý fory! Já jsem se lek, že mi vypadly oči":-DDDDDDDDDDDDDDDDDDD

ANOREXIE A BULIMIE

28. května 2010 v 17:47 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Co se ti vybaví, když se řekne "anorexie" nebo "bulimie"? Nevíme, jak ty, ale nám zvracení a ženy vyhublé na kost!

Obojí patří mezi poruchy příjmu potravy, opak obezity (nadváhy).

Mentální anorexie je dlouhodobé a úplně odmítání jakékoliv potravy za účelem zhubnutí. Nejčastěji se to týká náctiletých, téměř výhradně žen, ve věku mezi 15 a 25 lety, ale samozřejmě i víc a někdy i míň. Dotyčná si neustále připadá tlustá, i když je už jen kost a kůže. Bojí se jís, pít nebo si i čistit zuby kvůli kaloriím. Je to hrozně nebezpečné! Tělo nemůže bez potravy fungovat. Ročně takhle zemře spousta žen a dívek.

Bulimie je odlišná od anorexie jen tím, že dívky často mívají záchvaty "žravosti". Pak ale cítí vinu a zvracejí nebo si berou prášky na průjem. Bulimie je stejně nebezpečná jako anorexie!

Věř, nestojí to za to. Chceš riskovat život? Pokud se chceš zbavit kil navíc, najdi si sport, který tě bude bavit a věnuj se mu aspoň dvakrát týdně. Jez čtyřikrát až pětkrát denně, ale v menším množství. Tělo pak nebude cítit potřebu si ukládat tuky. Večeř alespoň 4 hodiny před spaním.

Dodržuj tyhle zásady, a budeš vypadat skvěle. Neriskuj zbytečnými dietami. A hlavně si pamatuj, nikdy nesmíš přestat jíst!

NEVZDÁVEJ SE!!!

24. května 2010 v 20:35 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Cítíš se někdy sama? Máš pocit, že ti nikdo nerozumí a nikdo ti nechce pomoct? Propadáš depresi a uzavíráš se čím dál hlouběji do sebe? Tak jsi na omylu. Tohle se děje spoustě lidem.

Příčin může být hodně. Třeba rozvod (ať už vás samotných, nebo vašich rodičů), smrt někoho blízkého, stěhování někam, kde nikoho neznáte, vážná nemoc, ochrnutí, stres v práci, šikana ve škole a pak samozřejmě propadnutí drogové či alkoholové závislosti.

Ti, co trpí opravdu hlubokými depresemi, pak začnou ubližovat sami sobě. Říká se tomu sebepoškozování. Způsobů je mnoho. Asi nejčastější je, že se řežou (nožem nebo žiletkou) nebo se pálí cigaretami. Je to strašně nebezpečné!!! Do ran se může dostat infekce, hnisají, mohou se zanítit a navíc se můžete říznou příliš hluboko a poškodit si žílu a vykrvácet! Možná si říkáte: pár škrábanců, to přece nemůže ublížit? Ale opak je pravdou! Stalo se to už hodněkrát.

Nedělají to kvůli nenávisti k sobě samému nebo tak něco. Při poranění mozek začne vyplavovat do těla endorfiny, tz. "hormony štěstí". Uvolňují svaly a tlumí bolest. Člověk tedy nevnímá bolest. Dělají to proto, aby fyzickou bolestí přehlušili tu psychickou.

Ale nemá to žádný smysl. Utíkání je k ničemu! Vaše problémy nevyřeší!!! Dřív nebo později se musíte vrátit zpět do reality. A mnoho lidí se s tím nedokáže vyrovnat. Tak dochází k sebevraždám.

I když ti to tak možná nepřipadá, pomoc najdeš všude. Obrať se na kohokoliv - kamarády, rodiče, sourozence, příbuzné nebo třeba i třídního učitele. Můžeš také zavolat na anonymní linku bezpečí.

Tel. číslo: 800 155 555
E-mail: ilb.@linkabezpeci.cz
Web: www.linkabezpeci.cz

Pomoc je všude kolem tebe, tak to nevzdávej. Teď ti možná přijde všechno na nic, ale určitě je na světě alespoň jedna dobrá věc. Jmenuje se naděje. Najdi si cokoliv, co se ti líbí a pro co stojí za to žít. Ať už kamarád, rodič, tvůj domácí mazlíček nebo třeba jen strom na zahradě. Bojuj!!!!!






                                                                                                                        Kajavine

PŘÍBĚH AVIS A DREINA

20. května 2010 v 23:11 | Kajavine |  -PŘÍBĚHY
Avis byla krásná, sedmnáctiletá dívka, bydlela od patnácti sama, rodiče ji zemřeli na druh neznámého moru, a tak Avis zůstala sama.

Její dům byl krásný, dřevěný a s krásnou malou zahrádkou před domem, na které rostly překrásné, temě rudé růže.

Avis uměla nádherně vyšívat, tím se i živila a taky mohla něco dělat aby se nenudila. Avis měla v domě jen jednu černou kočku.

Avis se šla při západu slunce projít do Dubového lesa, kam ráda chodí, měla na sobě rudé šaty, které vypadaly tak krásně a přitažlivě.

Dubový les končí na skalním utesu, který padá rovnou do Mrtvého jezera.

Avis došla k útesu a šla podél propasti, ale tu zafoukal silný vítr od jezera a Avis to smetlo dolů z útesu.

Ozval se výkřik a pak ticho, rackové krákali nad jezerem a vlny šplouchaly neuvěřitelnou silou.

Byla tma a v tu Avis otvírá své studené oči, ležela nehybně na zemi, otřela si oči a rozkoukala se, nad sebou viděla hvězdy a srpek měsíce, který rostl k novému životu.

Všimla si, že leží na kraji lesa u jezera, které bylo klidné, šaty měla mokré a roztržené od skalního utesu.

Avis se posadila a rozhlížela se okolo sebe. Nechápala, jak se jsem dostala. V lese zakřupla větev, Avis strnula hrůzou a dech se ji zrychloval.

A vedle ní z lesa vystoupil překrásný mladík,v černých kalhotech a černém kabátě,vlasy měl po uši až krk a ne moc oběmové.

Jeho tvář byla krásná, jemná a bledá, přesto tak nádherná, dívala jsem se na něj jak na obraz.

Přisedl si ke mě a zeptal se: "Jak je ti, bolí tě něco?" Ještě otřesená mu řekla:"Myslím, že jsem v pořádku"

Zničeho nic se k ní naklonil a políbil ji. Pak ji vzal do náruče a odnesl do jejího domu. A ona se najednou cítila strašně unavená. Jak ji nesl lesem, usnula.

Probudila se u sebe v ložnici. Ležela na posteli a Drein nikde.

Večer šla ke studni pro vodu, když tu ji někdo ze zadu objal, otočila se a spatřila Dreina, vrhla se mu kolem krku a zahrnovala jeho usta polibky.

Drein byl u ní každý večer, bylo mezi nimi silné pouto, byli neroztržitelní, nic o něm nevěděla, ale jeho chováními prozrazovalo, že je to výborný přítel.

Drein pozval jednou Avis ven, aby se s ním šla projít do Dubového lesa, vzala si na sebe tmavě modré šaty a do vlasů mašli, chytli se za ruce a povídali si, ale tu se zastavili na pěšince.

Z temné noční oblohy se rozjely mraky a odhalily měsíc, který byl zrovna v uplňku, Drein se napnul a začal Avis líbat na krku.

Avis se zaklonila, Drein jí pevně sevřel v náručí. Když tu se mu začaly měnit oči na krvavě rudou, jeho špičáky se prodloužily.

Drein sevřel Avis ještě silněji. Avis se začalo špatně dýchat a prosila ho: "Dreine, povol mě, prosím, špatně se mi dýchá!" Drein ji však sevřel ještě víc. A když se Avis podívala na Dreina, uviděla jeho pravou tvář!

A tu se jí pevně zakousl do krku. Z Avis pomalu odtékal spolu s krví i život.

Když se na oblohu vyhouplo krvavé slunce, Drein držel její bezvládné tělo a jeho slzy se mísily s krví vytékající z rány na jejím krku.

Noc předtím ho v lese přepadl upír a nakazil ho a on teď udělal to, čeho se obával!

Avisino tělo pohřbil pod útesem, tam, kde se poprvé potkali. Pak utekl do lesů a už nikdy se nepřiblížil k jakémukoliv člověku. Když se o příštím úplňku projevila potřeba další dávky krve, Drein se jí vzepřel a pomalu umřel na hrobě Avis. Raději zvolil vlastní smrt, než aby znovu ublížil.



VODNÍ NYMFY

20. května 2010 v 13:14 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI


NYMFY

20. května 2010 v 13:12 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Nymfy jsou vládkyně jezer a moří. Od pasu nahoru jsou jako ženy, od pasu dolů mají rybí ocas. Lidově se jim říká mořské panny.

Jsou velmi krásné. Mají jemnou, bledou pleť a vždy modré oči. Vlasy, nejčastěji plavé nebo kaštanové, si nechávají narůst dlouhé, často až k pasu.

Jsou štíhlounké jako proutek a drobné (od hlavy ke špičce ocasu měří mezi 170 a 180 centimetry). Když byste je viděli, rozhodně by jste nečekali, že budou mít sílu, i přes jejich ladné, jakoby kočičí pohyby a sálající energii. Ale nenechte se zmást. Mají mnohem větší sílu než tři dospělí chlapi dohromady! Navíc jsou rychlé a hbité, umí dobře šplhat, no prostě všechno. Navíc vysoko a daleko skáčou.

Navíc mají dvě podoby. Jejich pravá podoba je tahle. Ale kdykoliv se mohou změnit na člověka. Tuhle schopnost se naučí vždy přesně v okamžik, kdy jim je třináct. Pak jim zůstávají všechny nadpřirozené schopnosti, mohou dýchat pod vodou, jsou silné apod. Také jsou pořád drobné (mezi 160 a 170 centimetry) a štíhlé, bledé a tak. Jediné, co se změní, je to, že nemají rybí ocas.

To, že se o půlnoci musí proměnit zpět, nebo že se změní, když se dotknou vody, jsou nesmysly! Mohou se koupat a v podobě člověka můžou zůstat celý život.

A některé to tak i dělají. Mají rády hlavně teplé oblasti. Hodně se jich přestěhovalo především na Floridu, Hawai, Filipíny, Bahamy a Galapágy.

Nejzvláštnější na nich je, že jsou v jejich rase jen ženy. Od patnácti let může otěhotnět. Ani samy nymfy neví, jak je to možné. Mohou otěhotnět v patnácti, dvaceti nebo třeba nikdy. Nejdéle ve třiceti. Nemohou to nijak ovlivnit. Může se to stát kdykoliv a není to jejich chyba. Také je podivné, že nemohou otěhotnět dříve než v patnácti a ne později než ve třiceti, i když mají vysokou imunitu a jsou zdravé.

Nemají moc rády sladkou vodu. Jejich domov je moře. Nymfy, které se rozhodnou žít ve sladké vodě, se stanou vyvrženci. Říká se jim Rusalky. Mezi nymfami je to velmi vážná urážka.

Ovládají Lyu a dožívají se pokaždé stovky. Pokud nezemřou násilnou smrtí, tak v den svých stých narozenin, přesně ve vteřinu, kdy se poprvé nadechly, bezbolestně a klidně umřou. Když zemřou, jejich tělo se promění ve vodu a ta se vypaří a rozplyne.

Tak, to je snad vše. Zatím:-D                                       
                                                                                                                          KAJAVINE

NAŠI STÁJOVÍ POMOCNÍCI :-)

14. května 2010 v 17:55 | Kajavine |  -OBRÁZKY

Naše "stájová" krysa Freddie. Možná vás to udivuje, ale nás neděsí.


DRAČÍ BOZI

14. května 2010 v 17:54 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Draci mají své vlastní náboženství. Jelikož Kajanis je polodrak, taky ho vyznává. Je to náboženství polyteistické. To znamená, že má více bohů. Tady jsou jména:-D Jen pro zajímavost, všichni mají podobu draka, ale mohou na sebe vzít v podstatě jakoukoliv. Je zvláštní, že mají jména po čtyřech najvýznamějších dračích drahokamech- safíru (tmavě modrý), rubínu, (krvavě rudý), nefritu (zelený) a jantaru (medově zlatý). Ještě zajímavější je, že tu není žádný bůh dobra ani bůh zla, jako je to u všech ostatních. Pravda, někteří jsou výbušní a nepřátelští k určitým tvorům, ale dalo by se říct, že jsou asi nejskutečnější, protože v tomhle jsou opravdu velmi podobní lidem i drakům. A všichni jsou to západní draci, stejně jako Kajanis, ve velikosti (té běžné) v kohoutku asi 3-5 metrů. Tady jsou v pořadí od nejstaršího.


SAFÍRA:

Velká, temně modrá dračice. Má půvabné rysy a neobvykle tmavé, blýskavé oči. Je spravedlivá, je to vládkyně bohů. Většinou se chová přátelsky, ale umí se neskutečně rozzuřit. Normálně se chová jako dáma, elegantně a vybraně, a najednou v ní exploduje skrytá zloba. Většinou proti lidem nic nemá. Má krásně melodický hlas.

RUBÍN:

Krvavě rudý drak. Je výbušný, často se chová nepřátelsky, především k lidem. Velmi snadno se naštve.

NEFRIT:

Drak zelený jako tráva. Většinou se chová mile, ale z nějakého neznámého důvodu má jakousi úchylku. A to takovou, že často chodí mezi lidi a ničí... ehm... skleníky:-D Nikdo neví proč, ale strašně se rozzuří, když vidí marihuanu! Ničí každou tuhle rostlinku, co se mu připlete do cesty. A jak se o ní někdo zmíní v pozitivním slova smyslu, je úplně nepříčetný:-D

JANTARA:

Drobná, půvabná dračice. Má lidi poměrně ráda (jestli se to tak dá říct), a chová se moc mile. Je to skvělá léčitelka.

P.S. Všichni skvěle ovládají Lyu. Nepoužívají ji ani k dobru, ani ke zlu. Jen k tomu, co považují za spravedlnost. Toť snad vše:-D

DEN NA CHATĚ:-D

12. května 2010 v 23:14 | Kajavine |  -NAŠE KECY
V neděli jsme s Peterem zase byli na chatě. Uvnitř nás to samozřejmě nebavilo. Tak jsme šli do lesa.

Kajanis sebou vzala velkou brašnu. Měla v ní jen mobil. Brzy jí začala překážet. Měla chuť ji prostě zahodit, ale pochopitelně to neudělala. Laivine a Peter se jí marně snažili nesmát:-)

Laivine si vzpoměla na jedno skvělé místo. Byla to vysoká skála. Z jedné strany úplně kolmá, z druhé postopná. Z té jsme vylezli. Byla to dřina, ale stálo to za to. Nahoře jsme měli výhled na Šedý les (hustý, skoro výhradně jehličnatý les za řekou).

Byla to krása. Na takových místech se člověk cítí volný jako pták, ještě volnější než pták. Stačí tři kroky... skočit... a jste volní. Na pět vteřin.

Ano, napadlo Kajanis. Mohli bychom skočit a být pět vteřin volní. Ale pak už by nebylo nic. Už nikdy bychom nezažili, jaké to je cválat. Jaké to je běžet po rozkvetlé louce. Jaké to je šplhat na strom.

Nejsme sebevrazi. Máme štěstí. Jsme zdraví. Můžeme si dělat, co se nám zachce. Těch pět vreřin... za to nestojí.

Otočili jsme se. Vydali jsme se zpět do lesa. Museli jsme slézt. Sice jsme se asi pětkrát málem přizabili, ale jinak jsme dolů dorazili ve zdraví:-D

Jenže jsme byli daleko od mostu. Potřebovali jsme na druhou stranu řeky. A jako na potvoru zrovna široko daleko nebyl žádný kmen ani kameny, abychom se tam dostali suchou nohou.

Museli jsme řeku přebrodit. Našli jsme si užší místo, asi ve čtvrtce byl kámen dost velký přesně na to, aby si na něj sedl jeden člověk. A ve tři čtvrtě cesty byl malý ostrůvek.

Mikiny, ponožky a trika - byli jsme jen v podprsenkách - jsme si dali ke Kajanis do brašny (nakonec tedy byla k něčemu dobrá:-D), džíny jsme si vyhrnuli ke kolenům a boty si vzali do ruky. Jako když jsme přelézali tu břízu.

Jako první šla Laivine. Ječela, jak je ta voda studená. Ale brzy se dostala na ostrov. Sundala si mokré džíny a sušila si je a čekala na nás.

Peter chtěl vylízt na ten kámen, ale vtom se mu smekla noha a bota mu začala plavat pryč!!!:-D

Našteští ji chytil, ale smeknul se a celej se namočil. Kajanis a Laivine se smíchy popadaly za břicho, zatímco on se škrábal na ten kámen.

Jenže tam byl hrozně dlouho. Vůbec nechápeme, k čemu je oschnout, když za chvíli se musí zase namočit a jít na ostrov. Kajanis stála u kamene, přes rameno brašnu, v ruce boty a po kolena v ledový vodě. Už ani necítila nohy. Křičela na Petera, aby už uhnul. Nohy už ne jenom necítila, teď ji bolely. Ale na ten pitomej kámen se stejně nevešla. Konečně se Peter uráčil aspoň postavit, takže si mohla stoupnout vedle. Nohy ji bolely pořád, ale už to nebylo tak hrozné.

Nakonec se nám podařilo přebrodit se na ostrov. Chvíli jsme tam stáli, a pak jsme se vydali na druhou stranu. Už nám zbývaly jen tři metry. Kajanis šla jako první. Peter se zrovna odhodlával, když vtom začala Laivine ječet jako pominutá, ať už tam sakra vleze a do vody ho div neshodila.Všimla si totiž, že přímo za ní je mraveniště- a z něj vytékají tucty REZAVÝCH MRAVENCŮ!!! Pochopitelně se dost vyděsila.

Nakonec jsme se na "pevninu" dostali v pořádku. Žádní mravenci ani plavající boty:-D

Museli jsme zase na pole. V tomhle stavu jsme domů nemohli. Teda ne hned. Už zase. Všechno jsme měli mokré. Kalhoty, trička, boty, ponožky, všechno. Mokrá byla totiž i taška:-(

Ani nevím, jak to děláme. Ale když jsme asi za hodinu přišli domů, rodiče zase nic nepoznali:-D


DEN VE STÁJI:-D

7. května 2010 v 15:28 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Včera (ve čtvrtek) jsme jely do stáje ve Stolanech. mají tu 30 koní, všechno jsou to závodní koně nebo chovné klisny a navíc angličtí plnokrevníci- ti nejrychlejší a nejušlechtilejší  koně na světě!!!:-D Nemusíte být nadšený koňák, abyste si mezi nimi připadal jako v sedmém nebi! Ale pracovat s nimi není vůbec jednoduché!

Jako každé pondělí a čtvrtek jsme šly na nádraží na autobus. Dorazily jsme tam asi za čtvrt hodiny. Je to rozlehlý statek, tvoří ho budovy a uprostřed je dvůr. Jelikož my rády všechno pojmenováváme (čistě pro lepší orientaci), říkáme jedné bráně "druhá brána" a druhé (té, kterou chodíme) "hlavní brána".

Jsou tu čtyři stáje. Když vejdete, jedna je napravo (stáj "A"), nalevo jsou postupně stáje "B", "C" a "D". Tak jim říkáme jen my.

Pokaždé se nejdřív jdeme převlíknout. Pak navštívíme Lowelu, klisnu na které jezdíme. Jen pro zajímavost, je kaštanově hnědá, měří v kohoutku metr sedmdesát tři a je to neskutečný mazel:-D Ustájená je v Déčku.

Pak jdeme za Lory, malinkým hříbátkem (klisničkou:-D) ve stáji C. Je jí pět týdnů a je to ten nejroztomilejší tvoreček na světě!

Pak už většinou přijde Lenka. Je jí už skoro devatenáct a má nás na starost. Je to skvělá trenérka, a začínáme si všímat, že je na nás už trochu tvrdší. Což je jen dobře- platí přísloví "těžko na cvičišti, lehko na bojišti".

Měli jsme vyčistit Viki (klisnu ze stáje A), což si vzala na starost Kajanis a Lowču a to udělala Laivine. Když jsme to měly hotové, nasedlaly jsme Lowču a šly na jízdárnu. Jako první Laivine a Kajanis ji fotila. Kousek od nás Lenka lonžovala mladou klisnu Odry (ze stáje A).

Šlo nám to dobře. Lenka pak už musela odejít. Na celém statku jsme zůstaly ůplně samy!

Rozdaly jsme koním mrkve a vrátily se k Lowele. Mamka přijela až v sedm.

Domů se nám vůbec nechtělo. Kdyby bylo po našem, klidně by jsme ve stáji přespaly. Na seně se leží tisíckrát líp než v posteli, věřte nám! Ale bohužel, neměly jsme na vybranou. Už teď se nám stýská po Lowče. Nemůžeme se dočkat pondělku!:-D

VLČÍ VLKODLACI

6. května 2010 v 21:14 | Laivine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Rozhodla jsem se napsat něco o vlčích vlkodlacích. Můžu vyprávět z vlastní zkušenosti, jelikož k nim patřím:-D

Žijí mezi námi a často vypadají úplně normálně. Obecně se jim říká jen vlkodlaci, ale od nestvůrných se dost liší.

Vypadají v podstatě jen jako velcí a silní vlci. Mají jantarově zlaté oči a nejsou ani hodní, ani zlí. Fakt je ten, že oni nemůžou být úplně hodní.

Ale snaží se. Loví jen divoká zvířata a jen o úplňku se napijí lidské krve. Často člověka jen kousnou a napijí se, ale nezabijí ho. Kdyby se nenapili, dopadlo by to s nimi špatně. Lidskou krev potřebují k životu. Kdyby se jednou měsíčně nenapili, začnou chřadnout a postupně umřou. Takže nemají na výběr.

Milují hluboké lesy. V lidské podobě jsou alergičtí na světlo. V přímém jasu je nesnesitelně pálí oči. Nemůže se jim vůbec nic stát, jen je to extrémně nepříjemné.

Když se vlkodlak mění, začne stříbrně zářit. Připomíná to měsíční jas. Záře zhasne, až když je proměna kompletní.

Neustále jsou tak nějak odstrčeni od kolektivu. S lidmi se necítí úplně dobře. Mají radši samotu, proto mají jen pár lidských přátel. Tomu se říká pravé přátelství.


Často se vyznají v mimice a řeči těla, takže před nimi těžko ukrýváte pocity.

To je snad vše:-D



                                                                                                                   LAIVINE

NEDĚLE 2/2

5. května 2010 v 20:52 | Kajavine |  -NAŠE KECY
Pokračování naší neděle na chatě. Nebojte - tentokrát nebudeme padat do řeky:-D

Slezli jsme z kmene a sušili se. Jelikož jsme byli v lese a moc na nás nesvítilo, šlo to dost těžko. Nechtěli jsme mít doma průšvih a tak jsme tam nemohli - ne hned.

Bosí jsme se vydali lesem. Teda Kajanis a Laivine šly bosý - Peter si vzal boty. Samozřejmě nadával celou cestu, protože ty kalhoty měl opravdu hodně mokrý. Jenže to měla Laivine taky a stejně se nevztekala. Docela nám s tím lezl na nervy.

Je to zvláštní, jít lesem bez bot a ponožek. Cítíte, jak vám jehličí pruží pod nohama. V tu chvíli máte k přírodě ještě blíž.

Samozřejmě bysme mohli jít po silnici, ale kdyby nás někdo viděl, tak by to bylo hloupý. Trička jsme si samozřejmě už vzali, ale byli jsme bosí. A navíc ta silnice měla dost hrubý povrch, což nebylo moc příjemné.

Šli jsme na pole. Tam už jsme bosí být nemohli. Představte si obrovské, vysušené pole, plné ztvrdlých hrud bahna a ostrých kamínků a mimo jiné i vos a mravenců. A teď ho zkuste přejít bez bot:-D

Honili jsme se (opět jako malé děti) a prali se. Ano, prali se! Samozřejmě to nebyly pěsti nebo tak neco. Prostě jsme se snažili jeden druhého shodit na zem a podobně.

Byla to sranda. Fakt, nevěřili byste, jaká to byla sranda. A Laivine a Peterovi už věci uschly, jako by ani mokrý nikdy nebyly, takže nehrozilo, že si to doma slíznem:-)

Zkuste někdy zapomenout na to, že už nejste malé děti. Snažte se jimi zase být. Tehdy vlastně bylo všechno lepší. S ničím jste si nemuseli dělat starosti. Nic nebylo nemožné. Věřili jste v kouzla. Každý den byla jedna velká hra. Fakt, zkuste to někdy. Je to fajn, vážně.

Ale všeho s mírou. Vydali jsme se domů. Nechtělo se nám, ale už jsme měli hlad a žízeň a navíc jsme byli unavení.

Rodiče nic nepoznali. Měli jsme štěstí!:-D

                                                                                                              KONEC

NESTVŮRNÍ VLKODLACI

5. května 2010 v 20:39 | Kajavine |  -JINÍ MEZI NÁMI
Rozhodly jsme se napsat něco víc o rodu vlkodlaků. Nejsou totiž všichni stejní.

Ano, jsou mezi námi tz. nestvůrní vlkodlaci, jsou příbuzní těch vlkčích vlkodlaků, ale docela se liší. například, nestvůrný je mnohem větší, měří na délku až tři merty a v kohoutku klidně dva, zatímco ty vlčí jen metr a půl.

Jeho tělo je uzpůsobeno tak, že může chodit i po dvou, někdy to vypadá dost děsivě, proto se ho lidé tak bojí. Tohle jsou ty vlkodlaci, které znáte z hororů.

Tihle vlkodlaci jsou dost nebezpeční. Ještě se nestalo, že by byl nějaký z nich hodný, zlo mají prostě v sobě.

Z obyčejného vlčího vlkodlaka se může stát nestvůrný tímhle způsobem:

Vlčí vlkodlak se nesmí do úplňku napít cizí krve. Když se napije lidské (jen lidské) krve, pomalu se z něj stává vlkodlak. Jeho tělo mutuje podle toho, jak často a v jakém množství krev pije. To naštěstí neplatí o krvi zvířat, draků, elfů, upírů, jiných vlkodlaků a podobně. Jednou v životě ochutná lidskou krev a je z ní droga, je to horší než závislost na heroinu. Samozřejmě si de zase odvyknout, ale jen málokdo to dokáže.

 Stane se z nich zrůda, nestvůrný vlkodlak. Vlčí vlkodlaci pijí jen krev zvířat, ale nikdy s její chutí nebudou spokojeni. Jen o úplňku (od soumraku do úsvitu) si dopřávají krvavé lidské hody.

Už se téměř nemění do lidské podoby. Necítí soucit, chtějí jen krev, chtějí zabíjet!

Raději se zdržují v hodně hustých lesích a jejich lov je skoro celý den, jen kolem poledne spí.

Zabít se dají prostě zbraní, nožem, pistolí nebo čímkoliv. Ale jsou silnější než ti vlčí a rychleji se uzdravují. Ty nesmysly jako stříbro, česnek, kůl, svěcená voda a podobně jsou jen výmysly.

Snad jsme je popsali dobře. Pokud chcete žít, je tu jednoduchá rada: držte si je od těla!


                                                                                                                                     KAJAVINE

PŘÍBĚH LAIVINE

1. května 2010 v 18:24 | Laivine |  -NAŠE KECY
Když jsem se narodila, byla jsem jiná, než ostatní děti, oči jsem měla doslova černé jako uhel.

Po narození jsem dostala neštovice, prý jsem je zvládala naprosto dobře.

Jak jsem rostla, bylo to čím dál výraznější, že jsem jiná. Do páté třídy to bylo ještě docela dobré, ale v šestce to začalo.

Začala jsem se stranit kolektivu, byla jsem čím dál zakřiknutější a ponořená do sebe. Holky se rozdělily na dvě skupiny- jedny se začaly líčit a chovat se jako fifleny, druhý byly drzý, mluvily sprostě, kouřily a pily alkohol.

Já začala spadat do emo stylu, vlasy přes oči, divný styl oblékání, černý hadry, podřezaný žíly.

Můj nejlepší kámoš na mě začal kašlat. Dřív jsme byli pořád spolu a bylo nám jedno, co si myslí druzí. Dělali si z nás srandu- však víte proč. Jenže on si našel nej kámoše a se mnou už vůbec nebyl. Vím, že s klukem mu asi muselo být líp, ale tohle by mi nemusel dělat.

O přestávkách byl s ním, zatímco já musela nosit potítka abych zakryla jizvy a za vlasama skrývala pláč.

Vždy se mi líbili vlci, milovala jsem les a měsíc. Nacházela jsem u nich útěchu a porozumnění, mnohem větší než u těch ignorantů ve škole.

Jednou se ale stalo něco moc divného. Byla jsem venku s Kajanis. Byla už noc- úplněk. A vtom zafoukal vítr a na lesní mítinu se snesla mlha. A z ní vylezla vlčice. Obrovská, černá vlčice jménem Elva. Dala nám moc měnit se - mě na vlkodlaka a Kajanis na draka.

Nejhorší bylo, že moje osobnost se rozštěpila do dvou já- do zvířecí a té lidské. Často spolu zápasily. Takže jsem se učila s nimi zacházet. Jako ovládat zvířecí pudy. Ale musela jsem si lidi držet dál od těla.

Často to bylo dost těžké, zvlášť u jednoho. Ano, správně - byl to ten kámoš mýho bývalýho nej kámoše. Mátlo mě to, nikdy bych si nemyslela, že se můžu někomu líbit, ale asi jo. Přesto jsem mu dokázala říct s těžkým srdcem ne!

Kvůli tomu zvířeti ve mě se cítím v lese ještě líp než dřív. Ani se nemusím měnit, jen tak relaxuju v pohodlí svého domova. Ano, domova, protože je mi les bližší než náš dům.

Lidi si myslí, že jsem divná - no a možná mají pravdu. Samota už mi nedělá problémy. Zvykla jsem si. Porozumění nacházím u Kajanis.

Problém mám s krví. Když ji vidím nebo cítím, mám potíže bojovat s touhou ji vysát. Někdy se říznu do zápěstí a saju krev, svoji vlastní.

Ještě horší je to se sluncem. Musím nosit sluneční brýle, jelikož jinak mě nesnesitelně pálí.

Snad jste můj příběh pochopili.
                                                                                                                                Laivine